43. kapitola

9. listopadu 2010 v 20:36 | maggie |  °°Friendship or love?°°
Po hooodně dlouhé době.... :)) Taková trošku veselejší kapitolka, snad se bude líbit... :)

43. kapitola
Členství v Řádu znamenalo neustálou ostražitost, vždycky být připraven k akci, nebát se riskovat...A také to znamenalo téměř dokonalou ztrátu volného času. V posledních pár týdnech jsem v podstatě nedělala nic jiného než, že jsem pobíhala mezi Řádem a svojí rodinou. Siriuse a ostatní jsem vídala denně, Brumbál trval na tom, že začátečníci musí projít jakýmsi tréninkem. Nešlo jen o magické schopnosti, ale také o soudnost a nadhled, schopnost rychle rozhodovat a především nesólovat. Hrát v týmu, starat se o své parťáky, nikdy je nenechat ve štychu a hlavně, vždycky počkat na tým, nejednat impulsivně...
Byl to tvrdý výcvik, bylo to cvičení psychiky i fyzických zdatností, za těch pár týdnů mi na těle vyrostlo tolik svalů, jako za celý život ne, ale cítila jsem se silnější-to je fajn...
Brumbál na výcviku trval. Nemyslím, že by to bylo běžné mezi členy řádu, rozhodně to nebyla sbírka pouze těch nejštíhlejších a nejnamakanějších borců, někteří z nich se vůbec nepouštěli do bojových akcí, byli to špehové, sběratelé informací, nikdo nesměl odhalit jejich identitu...Upřímně...já bych z toho zcvokatěla!Zlatý boje na život a na smrt...
Hned po přijetí nás prověřili a rozdělili do týmů, v kterých jsme měli pracovat.
Já byla s Remusem, Lily a Petrem. Sirius, James, Regulus a Lizzie byli další tým.
Dlouho jsem měla podezření, že to takhle Brumbál zařídil schválně a nedávno se mi to potvrdilo. Ředitel nenechal v jednom týmu ani jeden pár, rozházel nás. Prý abychom se nerozptylovali... Hm...něco na tom bude...
Jediné za co jsem byla opravdu ráda, bylo, že nás nepřidělili káždého k jinému týmu. Někteří členové se dost hádali, když zjistili, že nás Brumbál chce nechat pohromadě, bez dozoru zkušenějších, ale Brumbál trval na tomto rozdělení. Prý má své důvody, proč nás nechat pohromadě. Nepochybuji, že jedním z nich je i naše účast v této válce a nemalé zásluhy, ale vím, že to není všechno... Vím, proč dal do jednoho týmu Jamese se Siriusem, jsou to výborní bojovníci, s hůlkou to umí jako málokdo, ale hlavně jsou sehraní a společně neporazitelní, Regulus je také skvělý, ale předpokládám, že Brumbál občas má tendenci strkat nos i do rodinných vztahů...Momentálně se určitě stará, jak bych to řekla, o bratrské souznění?Zní to divně...Ale fandim mu, aby mu ten plán vyšel...
Já s Lily a Remem si taky perfektně rozumíme. Doplňujeme se, umíme předvídat reakce ostatních...No a Petr...Upřímně, čekala jsem to o dost horší. Bála jsem se spíš, že bude jenom přítěží a ocáskem, jako vždycky byl, ale něco se změnilo. Dřív, když mlčel, tak to bylo ze strachu a uctivého zbožňování, teď mlčel, ale aspoň přitom nevypadal tak tupě, jako vždycky. V boji se nemohl rovnat ani jednomu z nás, ale přesto byl dobrý a jeho schopnost přeměnit se v krysu je přece jen užitečnější, než můj lev...
Trvalo mi, než jsem si na všechno zvykla. Než jsem si zvykla na fakt, že doma musím každý den lhát, ačkoli nevím, jestli rodiče a Chrise ještě někdy uvidím, trvalo mi, zvyknout si na neustálé ohrožení života, na neustálý strach... Ale po pár týdnech tohle všechno přešlo. Zanedlouho jsem to brala spíš jako práci, ke které to prostě patří, ale kterou je nezbytně nutné udělat.
Prázdniny utekly jako voda, první školní měsíce také. Bylo těžké se dívat, jak Bradavický expres odjíždí z nástupiště, poprvé bez nás. Vzpomínám si na ten den, na to ráno. Stála jsem v rohu haly v černém plášti a s kápí přes tvář, nikdo mě neměl poznat. Dávala jsem pozor na bezpečnost, stejně jako spousta dalších. Plášť mi téměř splýval se zdí, lidé si mě nevšímali. Zato já viděla každého muže, či ženu, dítě, každého svého bývalého spolužáka. Regulus tam měl být s nimi, ale odmítl do sedmého ročníku nastoupit. Všichni jsme ho přemlouvali. Byla hloupost nedokončit vzdělání, neudělat si OVCE, ale Regulus neustoupil. Nakonec mu Brumbál nabídl inviduální rozvrh. Bude se učit doma. Vždy přijde jen na zkoušky, domácí úkoly se ho týkat nebudou, ani obyčejné testy. Vždy jednou za tři měsíce složí srovnávací zkoušky z hlavních předmětů, z kterých bude skládat OVCE... Bylo to pro něj hodně výhodné a on to samozřejmě přijal.
Přesto to nebylo správné!Regulus byl ještě stále dítě... My všichni jsme byli děti...A najednou nás někdo hodil do tvrdé reality smrti a násilí a vražd...Viděli jsme toho víc, než kolik toho kdy zažili mnozí dospělí. Nebylo to správně. Něco na světě nebylo správně... Někdo tam nahoře zřejmě usnul a nechal svět jít vlastní cestou...

Čas utíkal rychle. Až moc rychle. Měsíce plynuly a najednou se před námi objevil prosinec. Nechápala jsem, jak se to stalo. Živě jsem si vzpomínala na konec školy, na léto, na tvrdé tréninky začátečníků, kterými jsme teď už nebyli... Za těch pět měsíců jsme nasbírali spoustu zkušeností, ale pravdou bylo, že se také spousta věcí změnila. Útoky sice neustaly, ale jejich intenzita opadla. Na okamžik se mi zdálo, že si Smrtijedi dali Vánoční pauzu, ale to je samozřejmě blbost. U nich se asi svátky klidu a míru moc neberou...
Zrovna jsem se vrátila od Siriuse, z promilované noci unavená, ale šťastná. Chyběl mi, ale jeho nabídku, přestěhovat se k němu, jsem stále odkládala. Naučil se být trpělivý, ale přesto jsem věděla, že mu to je líto. Ale já se bála rodiče opustit, bála jsem se jen tak odejít a nechat je nechráněné...
V kuchyni jsem pozdravila mamku, která seděla u stolu s čajem a dnešními novinami a na schodech ještě schytala pořádný šťouchanec od Chrise. Samozřejmě si všichni uvědomovali, že něco není v úplně pořádku, ale nikdo z nich neměl ani ponětí, jak vážné to je. Už na začátku našeho členství v Řádu nás všechny přiměli napsat závěť a poslední dopis pro své rodiny. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy psala. Představovala jsem si, co bych měla rodičům a bratrovi za sebou zanechat, musela jsem napsat to, co jsem si myslela, že by jim ulevilo od bolesti, kdybych zemřela. Něco, s čím by dokázali žít... Když jsem se ten den měla vrátit za nimi domů, nedokázala jsem to. Nedokázala bych se jim podívat do očí s vědomím, že jim lžu. Při psaní toho dopisu jsem si uvědomila, jakou hroznou všivárnu to vlastně dělám, ale věděla jsem, že nejde jinak.
Samozřejmě jsem napsala dopis i pro Siriuse. Napsala jsem tam, jak moc ho miluju a že na nikom mi nikdy nezáleželo víc, aby si to mohl aspoň přečíst v době, kdy mu to už nebudu moct říkat.
Věděla jsem také, že on psal dopis pro mě. Nevím, co tam napsal, ale upřímně doufám, že ten list pergamenu v životě neuvidím!

Vyběhla jsem schody a vpadla do svého pokoje. Sotva jsem se stihla svalit na postel, když se mi v kabelce ozvala melodie znamenající jediné-někdo volá.
Líně jsem se po kabelce natáhla a vylovila brnící mobil, koukla jsem na displej a přijmula hovor.
"Ahoj, Lily,"pozdravila jsem kamarádku, zatímco jsem se znovu natáhla na ustlanou postel.
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval Lilyin hlas. Při tom zvuku mi tuhla krev v žilách.
"Katy!"vzlykla srdceryvně na druhé straně a já okamžitě vyletěla do sedu.
"Ježiši, Lily, co se stalo?!"vyskočila jsem na nohy a začala si nazouvat botasky a hledat hůlku. Začínala jsem panikařit, co se stalo?Co když někdo z nich...
"Ono, já...Musím tě vidět, Katy,"vzlykala dál Lily a vůbec si nevšímala mého vyšilování.
"Kde jsi?Co je Jamesovi?Co se mu stalo?Napadli vás Smrtijedi?Kde jste?Hned tam budu!"už jsem vyrazila ze dveří pokojíčku ven a sbíhala schody, když Lily nechápavě odvětila: "Cože?Jaký Smrtijedi?Ne, Kat, o to nejde!James je v pořádku a já taky, teda zatím, doufám...Já potřebuju s tebou mluvit, prosím, je to nutný!"
Cože?Žádní Smrtijedi?Co se teda mohlo stát tak hroznýho, že brečí?
"Ehm...Jo, aha, tak dobře, tak kde...kde se sejdem?"zakoktala jsem se poněkud zmateně.
"Co třeba za půl hodiny v Brodskym parku?"navrhla Lily.
"Jo, jo, budu tam,"odkývala jsem jí to a položila telefon. Rychle jsem na sebe hodila čisté oblečení, na hlavu narazila bílou pletenou čepici, abych aspoň trochu zakryla nečesané vlasy a v předsíni jsme si oblékla kabát a kozačky.
"Mami, jdu za Lily,"zakřičela jsem na mamku a dřív než stihla protestovat jsem vyběhla na dvorek a přemístila jsem do jedné tmavé uličky zhruba půl míle od parku.
Na místo jsem se dostala s pár minutovým zpožděním, Lily už seděla na jedné z laviček lemujících chodníčky a nervózně sledovala lidi míhající se kolem ní. Když jsem k ní přicházela, vyskočila na nohy a se zarudlýma očima mě pozorovala.
Upřímně jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak je...až zoufalá.
"Lily?Ježiš, co se stalo?"vyhrkla jsem okamžitě, jakmile jsem byla na doslech. Zbylých pár metrů jsem doběhla.
"Katy, já...já..."Lily schovala tvář do dlaní a znovu se rozbrečela. Obejmula jsem jí kolem ramen a posadila jsem se vedle ní na lavičku.
"Co se stalo?"sledovala jsem kamarádku pohledem a děsila se toho, co mi řekne. Po chvíli se Lily uklidnila, několikrát se zhluboka nadechla a pak ze sebe vychrlila: "Jsem v tom, Katy!"
Tik, tak, tik, tak, tik, tak...Cože to řekla?
"Co?"vydechla jsem s očima na vrh hlavy.
"V jináči, těhotná, gravidní, stačí?"vybuchla zoufale a znovu schovala tvář do dlaní. Chvíli jsem jí pozorovala a snažila si uvědomit, co se jí na tom tolik nelíbí...
"Lily, a můžeš mi, prosim tě, říct, co blbneš?"zeptala jsem se jí nechápavě. Kamarádka ke mně zvedla hlavu.
"Já vím, jsem blbá! Měla jsem si zjistit, že když bereš antibiotika, tak účinek antikoncepce slábne!Nechápu ale, proč mi to ten doktor neřekl!Jsem tak blbá!"začala si nadávat ještě víc a asi nepochopila, že já tu otázku myslela uplně jinak.
"Lily!Přestaň!"chytla jsem jí za ruce, protože jsem měla pocit, že si s nima do hlavy vytluče důlek. "Já vůbec nechápu, co konkrétního ti na tom vadí!Vždyť budeš mamka!Není to skvělý?!Hej, vždyť já budu teta!Paráda!"zazubila jsem se na ní vesele. Lily se na mě podívala jako na blázna, pak se na chvilku zarazila a zamyslela se.
"Budu máma,"vydechla potom ohromeně, jakoby jí teprve teď celá ta skutečnost došla.
"Já budu máma, Katy!"vykřikla potom nadšeně, vyskočila na nohy a zatočila se kolem svý osy. Lidi se zastavovali a ukazovali si na ní, ale tomu paku to bylo uplně jedno...
"Ty emoce s tebou teda cloumají, holka!"vykřikla jsem se smíchem, když mi skočila kolem krku.
"Já...když jsem se to dozvěděla, byla jsem nadšená,"řekla jakoby na obhajobu kamarádka a znovu si sedla na lavičku. "Vždycky jsem si přála miminko...Ale...Já se hrozně bojím, Katy!Co když ho James nebude chtít?Co když mě nechá?"Znovu se jí v očích zaleskly slzy a já znovu nechápala, kde na to přišla.
"Lily, to moje malý pako!"chytla jsem jí kolem krku a pevně objala. Pořád jsem se musela smát!Miminko!Budu teta, teta, teta! Juchůůů! "Jasně, že tě nenechá!Miluje tebe a bude milovat i toho maličkého!Bude nadšenej!"
Lily se na mě pochybovačně, ale s nadějí podívala. Měla jsem pocit, že se dívám na schizofrenika a musela jsem se zasmát. Tohle s holkou udělá tvoreček v jejím břiše...
"Myslíš?"
"Jsem si tím naprosto jistá!"ujistila jsem jí a pak jsem prostě musela začít vyzvídat. "A jak dlouho?"
"Teprve pět týdnů,"odpověděla a já v jejím hlase mohla slyšet nadšení. Ona byla šťastná, že ho čeká, jenom potřebovala někoho, kdo bude mít tu radost s ní, ale u Jamese se moc bála...
"Termín mám v půlce srpna. Jestli je to holka nebo kluk, ještě není poznat, to až tak za další čtyři týdny, ale určitě to bude kluk!Chtěla bych kluka, nebylo by to super?James by byl určitě nadšenej!"
"A jaký jméno?Kdyby to byla holka, tak co třeba...já nevim...Katy?"zamrkala jsem na ní potutelně. Lily se zasmála. Chytla mě za ruku a společně jsme se vydaly na procházku.
"Druhým jménem!"smlouvala se smíchem. Na oko dotčeně jsem jí rozcuchala vlasy a zasmála se.
"A kluk?Jak se teda bude jmenovat kluk?Po tátovi?"navrhla jsem pobaveně.
"Možná,"přikývla Lily zamyšleně. "James je krásný jméno, ale-"
"Z toho se zblázníte!"varovala jsem jí vysmátě.
"No právě!Víš, od malička se mi hrozně líbí jedno jméno, ale nevím, jestli bude James souhlasit..."
"Jaký?"vyzvídala jsem zvědavě.
"Harry,"odpověděla trochu váhavě. Přikývla jsem.
"Harry Potter,"řekla jsem do ticha slavnostně a pak jsem se zasmála. Lily mě praštila do žeber.
"Ještě vůbec není jistý, že si mě vezme!Třeba nás ani nebude chtít,"zase trošku posmutněla.
Protočila jsem oči.
"Ježiši, Lily!Jak s ním vlastně můžeš bejt, když mu tolik nevěříš?Vždyť vem si mě a Siriuse!Byl to největší děvkař na škole a kdybych mu tehdy plně nevěřila, kdybych mu do teď nevěřila, tak spolu rozhodně už dávno nejsme!Musíš tomu druhýmu věřit!"
"Máš pravdu,"vydechla Lily. "Já mu věřím, Katy!Miluju ho z celýho svýho srdce, ale bojím se...V týhle době je všechno nejistý...."
"Tak to máš pravdu,"přikývla jsem trošku nostalgicky.
A pak jsme si už jen povídaly. Povídaly jsme si hodiny. Tak dlouho, dokud se celý park nezahalil do tmy a lidé se pomalu vytráceli. Vlastně by jsme byly schopný prokecat ještě spoustu dalších hodin, kdyby se nám oběma téměř současně nerozezvučel v kapse mobil.
"Sirius,"přečetla jsem jméno volajícího.
"James,"zašklebila se Lily napůl pobaveně, napůl bojácně.
"Řeknem jim ať přijdou a ty mu to řekněš, jasný?"Lily na mě hodila trochu vystrašený pohled, ale pak přikývla.
"Tak jdem na to,"nadechla se a přijmula hovor.
"Ahoj, lásko!....Jo, jo, jsme v pořádku...Katy taky...Já vím, jsme v parku....Brodský park, mohli by jste přijít?...Je to důležité!...Vem i Siriuse!... Dobře, tak zatím, pa..."
Já jsem mezitím něco podobného řekla Siriusovi, a když jsme obě hovor ukončily, znovu jsme se vydaly k vyšlapané cestičce, aby nás ti dva líp našli.
"Dávám jim tak dvě minuty,"řekla Lily a hned jak ty slova vyslovila, objevili se pár desítek metrů před námi dvě, nám dobře známé, postavy.
"Ahoj, lásko,"usmála jsem se na Siriuse a líbla ho na rty. Trochu zaskočeně mi polibek opětoval.
"Co se to tady děje?"vyptával se James, jakmile se přivítal s Lily.
"Víš, ty vůbec, jak jsem se lek, když mi tvoje mamka řekla, že jsi zmizela už před pěti hodinama a nedalas o sobě vůbec vědět?!"přidal se Sirius trochu vyčítavě. Na usmířenou jsem se na něj usmála a obtočila mu ruce kolem pasu.
"Zvlášť, když jste nebyly ani u Evansových!Tohle nám nesmíte dělat!"připojil se ke kamarádovi James a pohladil Lily po vlasech. Kývla jsem na kamarádku.
"Něco vám musíme říct,"začala jsem opatrně, když se Lily k ničemu neměla. "Nebo spíš tady Lily to musí říct Jamesovi, viď?"mrkla jsem na ní a ona mě propálila pohledem. James se na ní podíval s jasnou otázkou ve tváři. Teď už nemohla couvnout.
"No totiž...Víš, já..."zakoktala se a sklopila oči k zemi. Pak se nadechla a během okamžiku si rozepla bundu i svetr a ukázala na Jamese prsa otažená jen tričkem. James na ně chvilku nechápavě koukal a Sirius se zřejmě taky moc nechytal. Musela jsem se začít smát...Ta mu to nemohla říct normálně....
"Vidíš to?"zeptala se Lily vyjeveného Jamese.
"Vždycky byly tak velký?"zeptal se po chvíli Dvanácterák a s úžasem na tím novým objevem, koukal Lily na hrudník.
"Ne, to nebyly,"přikývla Lily a zapla si mikinu. "A taky břicho bude velký..."
Siriusovi to zapálilo rychle, to mu musim nechat. Nadšeně zařval a v radosti mnou zatočil kolem dokola. James na tom byl hůř.
"Co-cože?"vydechl totálně vykolejeně.
"Jsem těhotná, Jamesi,"vysvětlila mu Lily, tentokrát normálně, a trochu vyděšeně sledovala jeho reakci.
Kamarád stál na místě, jakoby dostal palicí, koukal na Lily a úplně bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Pak se mu na tváři začal rýsovat přihlouplý ale vyložině šťastný úsměv...
"Já budu táta,"vydechl vyjeveně. A pak najednou popadl Lily do náruče a zatočil se kolem své osy. "JÁ BUDU TÁTA, LIDI!" zařval to přes celý park, až se těch pár chudáků, co stále ještě parkem procházeli, vyděsilo. Jedna starší paní dokonce upustila tašku s nákupem. Sirius se vedle mě spokojeně smál a já se k němu ráda přidala.
" Těší mě, že mají stejný reakce,"ušklíbla jsem se směrem k Siriusovi. "Lily to taky došlo až po chvíli..."Sirius smíchy zachrochtal a pak mě objal kolem pasu a líbnul mě do vlasů.
"Jamesi,"zasmála se Lily s úlevou. "Jamesi, dej mě dólů!Áááá!"James se svou dívkou stále točil dokola a šťastně se smál.
"Asi je necháme, ne?"šeptl mi Sirius do ucha a já přikývla. Sirius mě chytl za ruku, propletl své prsty s těma mýma a pak jsme se společně vydali pryč. Ještě jsem slyšela, jak James Lily říká: "Miluju Tě, Lily!"ohlédla jsem se. "Teda Vás!"opravil se a políbil Lily přes bundu na zatím ploché bříško.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 makky makky | E-mail | 20. listopadu 2010 v 16:50 | Reagovat

Nádherná kapitolka!!! píšeš fakt hrozně hezky. James byl tak roztomilej když se to dozvěděl...:-) už se moc těšim na další hlavně už to asi nebude taková pohodička jak teď voldy se určitě zase ozve:-)

2 maggien maggien | 21. listopadu 2010 v 21:24 | Reagovat

děkuju moc za komentář... :) myslela jsem, že už to ani nikdo nečte... =D

3 Hyperaktivní debílek Hyperaktivní debílek | E-mail | 17. března 2011 v 11:25 | Reagovat

Tahle kapitolovka je prostě boží,úžasná,originální a já nevim co ještě.Sem na ní tak trochu závislá tak by mě zajímalo kdy bude další díl už docela dlouho čekám na další.Začala sem jí číst někdy po Vánocích a je to prostě pecka.Nemohla sem se od ní odtrhnout četla sem jí skoro v jednom kuse.Tak prosím tě nakolenou přidej co nejdřív další díl jinak mi asi už šibne.

4 Hyperaktivní debílek Hyperaktivní debílek | E-mail | 17. března 2011 v 11:29 | Reagovat

Doufám,že to dopadne dobře miluju happy-endy

5 Radinka Radinka | Web | 25. dubna 2011 v 20:38 | Reagovat

Naprosto úžasná kapitola, stejně jako všechny předchozí. Tahle povídka se mi móóóóóóc líbí, už se velice těším na další kapitolu:-).

6 miriela miriela | Web | 30. dubna 2011 v 13:11 | Reagovat

krásne, sladké, úžasné :) veľmi pekne vymyslené, obaja tak jemne pribrzdení :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama