9. kapitola

5. února 2010 v 11:51 | maggie |  °°Obraz skutečnosti°°

Ahojky, takže nová kapča, já vím, že jsem se tu dlouho neukázala, ale nebyl čas...teď máme jarňáky, takže se mi něco povedlo nasmolit, ještě mam napsanou kapču k Friendshipu, tak jí sem taky hodim, budu ráda když necháte koment, jestli to ještě někdo vůbec čtete...:)


9. kapitolka:

Pomalu scházela po schodech, když z haly ode dveří zaslechla povědomé hlasy. Na chvíli se zarazila uprostřed pohybu, aby si dala dvě a dvě dohromady a když jí došlo, komu ty hlasy patři vyvalila oči a posledních pár schodů seběhla po třech. Ovšem, když se jí do zorného pole dostala postava vysokého, statného muže středního věku zarazila se a jakoby nemohla věřit vlastním očí zírala na široký úsměv na jeho tváři, když jí spatřil.
"Tede!"vykřikla radostně a skočila mu kolem krku. Muž se šťastně zasmál a stiskl dívku v náručí, jako vlastní dceru. V očích se mu objevily slzy radosti, když držel v náručí dceru svého dávného přítele, kterému se zaručil, že se o ní postará a nedovolí, aby se jí něco stalo.
"Adri?ADRI!"ozval se ode dveří hlasitý dívčí výkřik a vzápětí, sotva se Adrienne odtrhla od svého opatrovníka, jí zorné pole zatarasila záplava zářivých blonďatých vlasů její kamarádky, s kterou od jejích šesti let, ne-li dřív, vyrůstaly jako sestry.
"Jenny!"usmála se Adrienne dívce do vlasů a pevně se ke kamarádce přitiskla. Ani jedna si nevšímala hlasitého vřískotu obrazu paní Blackové, ani členů Řádu, které přivolal nenadálý ruch.
"Holčičko!"vzlykla žena stojící po boku hnědovlasého, lehce prošedivělého muže, když se od sebe Adrienne s Jennifer odtáhly. Vlasy měla zlatavě blonďaté a safírové oči jí zářily, jako dva drahokamy. Ale v pohledné tváři, se začínaly objevovat první vrásky. Starost a únava na ženě zanechaly spousty následků, ale přesto byla velmi krásná. A její dcera se zdála být její přesná kopie, akorát v mladším provedení.
"Teto!"vydechla dívka, když ji k sobě žena přitiskla. Tito tři lidé pro ni byli dlouhá léta jediná rodina. Milovala je, jako nikoho, ale přesto nezapoměla na své rodiče. Nikdy je proto neoslovovala 'mami a tati'. Byly pro ni 'teta se strejdou', 'Katrin s Tedem', 'přítel s kamarádkou', 'starší bratr se sestrou'...
"Já tak ráda vidím, že jsi v pořádku,"vzlykla jí světlovlasá žena do vlasů, a když se od ní Adrienne odtáhla viděla, jak se jí po tváři kutálejí slzy. "Je mi to tak líto, holčičko, tak moc líto!Nedokázali jsme tě ochránit...vás obě, kvůli nám vám tolik ublížili, kvůli mně..."
"Ne, ne, Katrin!Dělali jste, co jste mohli, nic vám nevyčítám, já..."dívka nevěděla, co říct, těkala očima mezi svou náhradní rodinou a do očí se jí nahrnuly slzy štěstí, když si uvědomila, že je vidí živé a zdravé. "Mám vás ráda..."vydechla, a ačkoli se jí do očí nahrnuly slzy, usmála se.
"My tebe taky, zlatíčko,"zašeptala žena, která stále svírala její dlaně ve svých a roztřeseně se na ní usmála. Zdála se být stále trošku vystrašená a v šoku, ale její kůže už začínala nabírat původní barvu a v očích se jí leskla úleva.
"Tede,"ozvalo se jim za zády a všichni se otočili. Stál za nimi celý zástup lidí-členů Fénixova řádu, Bradavických studentů i ministerských Bystrozorů.
"Remusi,"usmál se muž stojící vedle své rodiny a poté se pomalým krokem vydal k dávnému příteli, kterého už tolik let neviděl, přesněji....od smrti Daniela Pottera.
"Rád tě vidím, kamaráde!"ušklíbl se Remus a přátelsky se s ním objal. "Katrin....Jenny..."přivítal se i s oběma ženami a pak nastalo vzájemné představování. Remus Mattiusovým představil všechny členy Řádu i Adrianniny a Jenniny budoucí spolužáky, a pak se všichni vydali na společnou večeři. Všude vládl krásný klid, všichni se smáli, bývalí spolužáci si vesele povídali a vzpomínali na zážitky ze školních lavic, Hermiona s Ronem se přátelsky pošťuchovali, Harry seděl v křesle v rohu místnosti s Ginny po boku a jejíma nohama přehozenýma přes ty jeho a rukou jí hladil po vlasech a obličeji, zatímco poslouchal dohadování svých dvou nejlepších přátel a kousek od něho seděla Jenny a jeho sestřenice, někdo, kdo neexistoval ani v jeho nejúžasnějších snech. Jeho rodina...
Ale přesto bylo něco špatně, Harry to cítil, Adrienne se sice zdála být naprosto šťastná, když se tady objevili její adoptivní rodiče se sestrou, ale jak minuty ubíhaly, z její tváře pomalu mizel úsměv a ona se zdála být čím dál nervóznější. Tušil, čím to je. Chtěla být u Malfoye. Bála se o něj. Nechtěla ho tam nechávat samotného...
Zrovna ji upřeně pozoroval, sledoval jak si na prst nepřítomně natáčí pramínek vlasů, a jak jí oči každou chvíli cukají ke dveřím, když k němu náhle zvedla oči a vpila se do těch jeho. Chvíli se jen tak měřili pohledem, když se na něj náhle usmála, odtrhla od něj pohled, něco zašeptala směrem ke své kamarádce a zmizela za dveřma. Zdálo se, že si jejího odchodu nikdo nevšiml...

***

Dívka se opatrně vyplížila po schodech do patra, dávala si pozor, aby o něco nezavadila a neprobudila tak obraz v přízemí a tím na sebe zároveň nepřipoutala pozornost všech lidí v kuchyni. Věděla, že s jejím jednáním nesouhlasí, věděla, že oni svůj názor na Draca jen tak nezmění, ale ona věděla, že nemají pravdu...Byla si jistá, že se v mladém Malfoyovi pletou.
Potichu otevřela dveře od pokoje a vklouzla dovnitř. Když se otočila k posteli, strnula...Zírala na lůžko a po pár vteřinách nevěřícného mrkání se jí po tváři rozlil široký úsměv, tak upřímný jako za posledních pár neděl ne.
"Draco..."vydechla úlevně a přiskočila k posteli, z které na ní upíral unavené oči blonďatý Zmijozelák. Oči se mu klížily, víčka se zavírala, ale přesto od dívky nedokázal odtrhnout oči.
"A-adri..."zachropěl s námahou a pokusil se zvednou ruku k její tváři, dívka ho za ní okamžitě chytla a přiložila si jí na obličej. Sledovala ho upřeným pohledem a do očí se jí začínaly dostávat slzy štěstí. Teď už to zvládne...
"Kde-kde to jsme?"zamumlal vyděšeně. Adrienne mu viděla na očí, že se mu právě myslí míhají poslední okamžiky předtím, než ztratil vědomí. Zřejmě se bál, že je zajali Smrtijedi, protože se mu přes obličej mihl stín strachu a oči se mu rozšířily hrůzou.
"Ne, nemusíš se bát. Jsi v bezpečí a já taky...Zvládli jsme to, zvládli..."šeptala Adrienne naléhavě a tiskla si jeho dlaň k tváři. Draco jí chvilku sledoval spod těžkých víček a nakonec se mu na tváři objevil malý úsměv. Musel se hodně přemáhat, bojoval proti bolesti a únavě, ale věřil jí. Byl šťastný, protože Adrienne byla v pořádku, byla v bezpečí, ať byli kdekoli a v tu chvíli ho ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jaké to bude mít důsledky pro něj.
"Tolik-tolik,"musel si odkašlat, aby ze sebe dostal tu jedinou větu, dívka ho sledovala oříškovýma očima v kterých se pomalu začínalo ukazovat zoufalství, ani zdaleka ještě Draco neměl vyhráno. Pořád....umíral. "Jsem se...bál,"zavřel oči a chvíli se pokoušel překonat bolest, která mu cukala s celou horní polovinou těla. "o tebe..."
Dívka ho chvíli pozorovala, jak leží se zavřenýma očima, na jeho tváři se dala vyčíst únava, ale bolest neviděla, přesto cítila, jak se jeho ruka lehce chvěje, jak mu na pažích nabíhají žíly od potlačované bolesti...Pustila jeho ruku a vyskočila na nohy. Zaslechla za sebou zoufalé zanaříkání, Draco těkal unavenýma očima po místnosti a hledal, kam zmizela dívka, kterou teď tolik potřeboval. Jediný záchytný bod, který mu dokázal pomoci přežít tu bolest. Tak se bál, že jí ztratí, když se její ruka náhle vytrhla z jeho dlaně, když ztratil ten dotyk její kůže na té své, když najednou byla pryč...
Ale dřív než stačil propadnout panice se nad ním dívka znovu naklonila a jemu ze srdce spadl obrovský kámen, když uviděl ty dvě hnědé oči...
"Tady...To ti pomůže, pojď, vypij to,"šeptala naléhavě a položila mu na rty jakýsi narudlý flakónek a pomohla mu zvednout hlavu, i to se Dracovi zdálo jako nadlidský výkon.
"Bude ti líp, neboj..."šeptala dál dívka a znovu ho chytla za ruku. Draco zavřel oči a svíral dívčinu ruku, jako ten nejvzácnější diamant, jakoby její ruka byla stéblo trávy hozené tonoucímu. Pomáhala mu, i když jeho rozum nedokázal vysvětlit jak...
Náhle mu na tvář dopadla studená kapička vody a on naposledy namáhavě nadzvedl víčka. Dívka nad ním byla skloněná a v očích se jí leskly slzy.
"Neplač..."vydechl sotva slyšitelně. Dívka se na něj přes slzy usmála a sklonila k němu hlavu. Ucítil dotyk jejích rtů na těch svých a jedno tiché slůvko, když zašeptala 'spi'.
"Neodcházej...."zaprosil z posledních sil, než mu víčka klesla únavou a on usnul. Poprvé bez nočních můr a neklidného převalovaní. Fyzická bolest se díky lektvaru utišila a strach zase pohlcovala přítomnost osoby, která pro něj v tuhle chvíli znamenala všechno, co měl.
"Neodejdu..."zašeptala Adrienne a položila si hlavu pod jeho bradu. Draco ji automaticky položil ruku na tvář, aby měl jistotu, že tam pořád je, a s úlevou jí vydechl do vlasů...

***

"Ahoj,"dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla zrzavá hlava. "Můžu?"zeptala se Ginny, když k ní Adrienne otočila hlavu.
"To víš že jo,"usmála se černovláska, a když za sebou dívka zavřela dveře a přešla k posteli, stočila pohled zpět na klidně oddechujícího Draca.
"Jak je na tom?"zašeptala Ginny do ticha, při kterém obě dívky sledovali nemocného.
"Nic moc,"odvětila Adrienne a přejela Dracovi dlaní po tvářích. "Na chvíli se probudil, ale skoro hned zase usnul. To zatracený kouzlo mu vysává energii a jestli to takhle půjde dál, tak to..nepřežije,"špitla dívka s lesknoucíma se očima. "Má šílenou horečku,"dodala a natáhla se pro nový studený obklad na čelo, ale Draco, jakoby i ve spánku, ucítil, že dívka pustila jeho ruku a z úst mu uniklo tiché zanaříkání.
"A-adri,"zamumlal sotva srozumitelně a na čele mu vyrazily další kapičky potu.
"Jsem tady, to nic, nic se neděje,"přiskočila k němu dívka a znovu ho chytla za ruku, obklad ale nechala na stolečku v nohou postele. Ginny se pro něj natáhla, obešla postel, vzala z chlapcova čela již naprosto horký obvaz a vyměnila ho za nový.
Adrienne ji sledovala s lehkým překvapením ve tváři. Ginny neměla v očích žádnou nenávist nebo odpor, ona jednala naprosto v klidu, obklad mu vyměnila nežně a opatrně a Adrienne si v tu chvíli uvědomila, že zas tak zlé to tady nebude. Fénixův Řád umí odpouštět.
"Děkuju,"zašeptala černovláska, když se Ginny posadila vedle ní do křesla.
"Nemáš za co, děkovat by měla já. Zachránila jsi mi život..."pohlédla na ní zrzka s vděčností v očích.
"To byla samozřejmost. Harry byl moc daleko, aby ti mohl pomoci, a když jsem viděla, jak se k tobě snaží dostat..."na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: "Jak dlouho spolu chodíte?"
"No...už asi tak..pět měsíců, možná půl roku,"usmála se a ruka jí sklouzla k řetízku houpajícímu se jí na krku.
"To ti dal?"všimla si Adrienne a prohlédla si přívěšek ve tvaru srdce, v jehož středu se pohupovala dvě jemná písmenka vzájemně do sebe propletená a v každém byl zasazen jeden kamínek-jeden byl smaragdový a druhý měl barvu topazu. H&G.
"Jo, no...Je to krásný, viď?"usmála se trošku smutně zrzka a přejela po přívězku prstem. "Jediná věc, která mi po něm zbyde, pokud..."zašeptala zoufale, ale tak tiše, že se zdálo, že ani nechce, aby to Adrienne slyšela.
"Cože?"vydechla dívka a střelila k ní pohledem. V Ginniných očích se leskly slzy.
"Víš, co to je, vědět, že nejmocnější černokněžník dnešní doby pase po člověku, kterýho miluješ?A ten člověk se mu ještě v jednom kuse promenáduje přímo pod nosem a jaksi si neuvědomuje, že to jeho štěstí nebude trvat věčně, že taky může umřít..."
"Asi není snadný mít za přítele národního hrdinu, co?"usmála se na ní po chvíli Adrienne shovívavě. Ginny se zasmála.
"Tak to jsi trefila. Ještě chvilku mě bude takhle děsit a rovnou mě odvezou k Mungovi..."
"Je mi líto, že kvůli mně Harry musel tolik riskovat,"vyložila si Adrienne její slova po svém.
"Ne!Tak jsem to nemyslela, Adri!"vyhrkla okamžitě zrzka, když si uvědomila, jak to vyznělo. "Já jsem ráda, že jsi tady, vážně, i když nepopírám, že to co Harry udělal, byla další neskonalá pitomost, kdy měl zase víc štěstí než rozumu, ale na druhou stranu ho chápu, já bych nejspíš udělala to samý na jeho místě, ale občas je prostě docela děsivý, vědět, že ho kdykoli může zase něco popadnout a on se vydát za Voldemortem, bez toho, aby nějak kontaktoval Řád nebo tak...Prostě to je...on je...."
Adrienne se zasmála.
"Asi chápu, co chceš říct. Je to blázen, do všeho skáče po hlavě a nějak si neuvědomuje, že jí jednou může strčit pod gilotinu..."
"To jsi vystihla dokonale!"zasmála se Ginny.

****
V místnosti panovalo naprosté ticho, přerušované pouze tichým dechem dvou osob a až příliž hlasitě bijícím srdcem blonďatého mladíka na posteli. Adrienne ležela vedle něj s dlaní položenou na jeho hrudi, jakoby kontrolovala jestli jeho srdce bije správně, a hlavou zabořenou v prohlubni mezi jeho krkem a hlavou. Oba dva tiše oddechovali v hlubokém spánku, ale přesto se mladíkovi na čele znovu začaly objevovat kapičky potu a víčka se mu chvěla. Dívka, jakoby to ucítila také, protože otevřela oči sotva pár vteřin předtím, než Draco ze spánku bolestí vykřikl a znovu sebou začal škubat. Dívce po tváři přeběhlo zoufalství a do očí se jí nahrnuly slzy. Vždyť už vyzkoušela snad všechno, všechny lektvary a kouzla, dělala všechno, co ji ta ošetřovatelka přikázala, tak proč to sakra nepomáhalo?!Proč se mu ty horečky a bolesti pořád vrací?!Co má dělat...?
Adrienne znovu Dracovi dala lektvar proti bolesti, ačkoli věděla, že mu pomůže jen dočasně a jakmile se uklidnil a přestal se třást, zoufale se zhroutila na podlahu. Nevěděla, co má dělat!Nemohla ho nechat umřít!Vždyť on ji chránil, on riskoval život, aby ji dostal do bezpečí, ona byla jediná, která ho doopravdy znala, jí jediné dal možnost, poznat jaký je...
Proč nic nepomáhá?Jakou zatracenou kletbu proti němu použili?!
Adrienne seděla na podlaze a tiše vzlykala. Nohy si pevně tiskla k hrudi, cítila se hrozně prázdná a osamělá, nevěděla, jak má záchranit kluka, na kterém ji tolik záleželo, někoho, kdo ji ze těch pár dnů tolik přirostl k srdci...
Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ani kdy přesně jí po tvářích přestaly téct slzy, ale z jejího tichého naříkání, jí probudilo až tiché zaklepání a pak čtyři páry nohou, které vešly do pokoje. Zvedla k nim oči, ale nevnímala je. Nepoznávala jejich tváře ani hlasy, nevěděla, co jí říkají...Najednou se všechno kolem ní rozmazalo a ona ztratila vědomí...

****

Harry, Ginny, Ron a Hermiona opatrně otevřeli dveře od Dracova pokoje a vešli dovnitř. Harry si v první chvíli myslel, že tam Adrienne není, ale pak si všiml prázdné lahvičky od jakéhosi lektvaru, jak se válí na zemi a po chvilce jeho oči spočinuly na jeho sestřenici. Seděla na zemi, s nohama přitisknutýma k tělu a očima opuchlýma od slz. Když vešli, přeměřila si je všechny zoufalýma očima, ale Harry měl pocit, že je nevnímá, že neposlouchá jejich vysvětlování, dokonce se mu zdálo, že se jí po tváři mihla zmatenost, ona je ani nepoznávala...
Sotva pět vteřin poté, co vešli do místnosti a spatřili dívku krčící se na zemi, Adrienne omdlela. Ginny s Harrym, kteří stáli nejblíž se k ní okamžitě sehli. Ginny jí automaticky změřila puls a dýchání.
"Puls má klidný, pomalý, ale nic nenormálního,"oznámila svým přátelům a opatrně dívku poplácala po tváři.
"Je vyčerpaná, sedí tady už pěknou řádku dní, nejí, nespí..."přidala se k ní starostlivě Hermiona.
"Myslíš, že se zhroutila?"zeptal se Harry vystrašeně. Hermiona po něm z nějakého důvodu švihla vražedným pohledem.
"Jo, to si přesně myslím, Harry,"odsekla naštvaně a jedním dechem pokračovala. "A upřímně se jí vůbec nedivím, kdybys nebyl natvrdlej, tak jsme jí mohli pomoc mnohem dřív!Měla o Malfo- o Draca strach, ona ho má ráda, tak je jasný, že ho jen tak nenechá umřít!Kdyby jsi přemýšlel hned od začátku, tak ti dojde, že jí na něm záleží!"
"No jo, no jo!Já vím, jasný?"bránil se podrážděně Harry a znovu se sklnonil ke své sestřenici.
"Tak jo, kámo,"vložil se do toho Ron, prodral se k Adrienne a zvedl ji do náruče. "Odnesu ji k holkám do pokoje a ty zatím nalej Malfoyovi do krku ten lektvar."
"Snad to bude působit,"zašeptala prosebně Hermiona a vydala se za Ronem, aby mu otevřela dveře od jejich pokoje.
"Hermiono, ježiši!Ty se snad ještě s Malfoyem začneš bratříčkovat!"zaslech ještě Harry Ronovu odpověď, ale pak se otočil k posteli. Ginny už seděla v křesle a omývala Dracovi obličej.
"Myslíš, že to vyjde?"zeptal se jí tiše. Dívka se k němu otočila.
"Harry, hledali jsme to protikouzlo tři dny!Jistě, že to vyjde!Jsem si naprosto jistá, že to bylo právě tohle kouzlo, ten lektvar byl složitý, ale pomáhala nám s ním McGonagalová, určitě mu potom bude líp..."
"Ginny?Ty...ty si myslíš, že se tak moc změnil?Vždyť...vzpomínáš jaký byl ještě ve škole...Před pár týdny..."zeptal se opatrně Harry. Ginny se na něj znovu otočila, po chvíli váhání vstala a pohladila ho po tváři.
"Jo, Harry, já tomu věřim!Podle toho, co jsem pochopila, toho Adrienne dost vyprávěl o tobě, o Bradavicích, o Brumbálovi a o své rodině, a věř mi, kdyby to byl ten starý Malfoy, ten kterého známe, tak by nikdy nemluvil s takovou prvonilostí a úzkostí...Už jen to, jak bojoval, tam...u Malfoy Manor...Chránil ji a pokud vím, tak dokonce Ronovi zachránil život, nebýt Draca, tak by Rona ta kletba zasáhla..."dívka se mu z blízka dívala do očí a sledovala jeho reakci. Harry pouze stál a opětoval její pohled. Věděl, že má pravdu....Draco zachránil život jeho nejlepšímu kamarádovi i jeho sestřenici...
"Máš pravdu, tak ho pojďme vrátit mezi živé,"přikývl a energeticky přešel k posteli, kde tiše oddechoval jeho školní nepřítel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 barulí barulí | 6. února 2010 v 23:43 | Reagovat

jejda no konečně něco nového :))...myslela sem že si už přestala psát :( to by byla škoda.! ale jinak krásný :)))

2 ŠárkaŠ ŠárkaŠ | 10. února 2010 v 9:14 | Reagovat

Páni je to moc hezké, psaní ti opravdu jde. :)

3 Haruka Kasumi Haruka Kasumi | 15. května 2010 v 11:31 | Reagovat

Páni, tak tohle je skvělá povídka, jen doufám, že dalšímu dílu to nebude trvat stejně dlouho, jako tomu poslednímu.

4 market market | 17. února 2012 v 17:37 | Reagovat

ahoj prosim pokracuj v povidce je fakt dobrá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama