41. kapitola

5. února 2010 v 11:56 | maggie |  °°Friendship or love?°°

Tak, kapitolka k Friendshipu, snad se bude líbit...:)


41. kapitola:

Ani nevím, jak se to stalo, těch pár týdnů uběhlo rychleji než jsme si byli ochotní přiznat, pořád bylo času dost, pořád jsem měla pocit, že jediná věc, která by mě měla zajímat, jsou viteály...a najednou...BUCH!
Jo, přesně...zrovna stepujeme před Velkou síní, přímo žhaví, až nás konečně nechají zasednout k malým stolečkům, abychom mohli nadšeně skládat zkoušky dospělosti, fakt paráda!
Nebýt toho stresu, pocitu, že jsem si za těch sedum let vůbec nic nezapamatovala, a shovívavě se usmívajícího pana zkoušejícího, když jsem si při zkoušce Péče o kouzelnické tvory spletla vředlíka safírového s mokřadem behenitým, jo, taky nevim, jak se mi to povedlo, ale myslím, že pan "ministerský vyslanec" ze mě radost neměl...
A je konec. Konec dne, konec zkoušek, konec června, konec studentského života, konec nás v Bradavicích...Ach jo...Je to hrozná představa, že bych se sem už nikdy neměla vrátit, vůbec se mi na to nechtělo myslet. A také se mi to téměř dokonale podařilo, zaplašit tuhle myšlenku, dostat ji co nejdál, do nejzašší části mého mozku, stejně jako vzpomínku na ten polibek s Regulusem před několika týdny-to se mi podařilo potlačit téměř bez námahy. Naprosto jasně jsem si ujasnila, proč se to stalo a proč bych se tím neměla zabývat-a důvody byly více než vystačující. Prostě to byl úlet, praštěná reakce, já miluju a vždycky budu jenom Siriuse.
Měla jsem ale nepříjemný pocit, že Regulus se na to takhle nedívá, že pro něj to něco znamenalo, to jsem si odvodila z té jediné věty, ktarou vyslovil, když mě od sebe odstrčil: Slíbil jsem si, že tohle Siriusovi neudělám...
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se tím přestala zaobírat. Nejprve jsem měla hodně velké výčitky svědomí, trochu kvůli Siriusovi, ale především kvůli Regulusovi, kvůli tomu, jak moc jsem mu ublížila, jen kvůli nějakému rozmaru. Z těch jeho zmučených pohledů, z těch mála vteřin, kdy se mi povedlo zachytit jeho oči nenápadně mapující můj obličej, to všechno mě nutilo stále znovu a znovu se vinit za to, co se stalo. Ale pak se něco změnilo, Regulus si mě přestal všímat, téměř vůbec na mě nemluvil, vyhýbal se mi a znovu začal randit. Sice to byly spíš jednodení(jednonoční) románky, ale mě to přimělo necítit se trapně a neobviňovat se.
Vlastně mi to jeho odcizení vyhovovalo, víc než jsem si byla ochotná přiznat....

Večer, pár hodin po poslední zkoušce, jsme všichni seděli v Komnatě nejvyšší potřeby. Tentokrát jsme nezkoumali žádné možnosti zničení dvou viteálů ani jsme nehledali další a zároveň poslední z nich, jen jsme se rozvalovali na pohodlných pohovkách a s trochou nostalgie jsme vzpomínali na všechno, co jsem ze ty dlouhý roky zažili.Celkem jsme se nasmáli při vzpomínce na začátek školního roku, kdy Lily na jeden nádech seřvala Jamese s takovým slovníkem, že by se za něj nemusel stydět ani dlaždič a přímo před jeho rodičema, nebo na dobu, kdy se Lily urputně pokoušela najít nezadaného partnera na ples a nakonec pozvala Petra-James ho tehdy málem zabil, jejich ložnici skřítci uklízeli ještě tři dny potom.
"A nebo-"zahýkal James v záchvatu smíchu. "Vzpomínáte, jak jsme dostali za trest to účinkování?Kvůli čemu to bylo?"
Všichni jsme vyprskli smíchy jenom při té vzpomínce, ještě teď mám před očima stepujícího Crabba a Gyolla.
"Jo!A hlavně Lily,"přidala jsme se se smíchem narážejíc na jednu pořádnou facku Belle. Lily po mě hodila polštář a já ho instiktivně pravou nohou odkopla přes celou místnost, přímo ke dveří. Byla to Remova smůla, že si zrovna tu chvlí vybral, aby vešel dovnitř, ne moje!
No každopádně to dostal přímo do obličeje a my se znovu mohli potrhat smíchy.
"No jo, to mi připomíná, že pozejtří máme poslední vystoupení,"nadhodil nenápadně Sirius, zatímco jsem si lehla k němu a objala ho kolem hrudníku.
"Jo, je to poslední večer v Bradavicích,"přikývla nostalgicky Lily a propletla svou ruku s tou Jamesovou.
"Tak to by jsme to měli pořádně rozjet, co řikáte?"ušklíbla jsem se spiklenecky.
"To rozhodně, měli by jsme se s Bradavicema rozloučit, jak se sluší a patří,"přikývl souhlasně Jimmy.
"Třeba 500 galeonama?"nadhodila Lily pobaveně a vyzívavě zároveň. Jimmy ale jen mávl rukou.
"S těma už se počítá!Ale já myslel spíš něco jako-přebarvení zmijozelákům vlasy na růžovo, vloupat se jim do společenky-spoustu prdících bonbonů, létajících kokosek a tak dál, chápete?"zašklebil se a při posledních slovech pohlédl na své dva nejlepší přátele.
"Dokonale!"zašklebil se Sirius.
"Bereš mi ty slova z pusy, kámo!"přikývl i Remus, já, Lizzie a dokonce i Lily jsme se přidaly skoro stejně nadšeně.
V jednu chvilku mi bylo Zmijozelských a učitelů skoro až líto. Chudáci, ani ještě netuší, co je čeká....:)

Tak a je to tady!Právě jsem se za Lilyina doprovodu vracela z naší tajné mise-kterou jsme splnily na jedničku- do šatny, kde nám McGongalová měla vysvětlit pár posledních detailů.
Vpadly jsme do místnosti jako velká voda, obě úsměv od ucha k uchu a na pohoršený pohled profesorky McGonagalové jsme odpověděly pouze nevinným úsměvem. James se Sriusem samozřejmě ještě chyběli. Čehož si k překvapení všech přítomných všimla samozřejmě i McGonagalová.
"Kde máte Pottera s Blackem?"vyštěkla na nás trošku nabroušeně, až naši soupeři s úlekem nadskočili. Nestihly jsme ani odpovědět a už se dveře rozlétly a dovnitř vpadl Sirius s Jamesem s ještě větší vervou než já s Lily a něčemu se z plna hrdla smáli.
Trvalo jim asi třicet vteřin, než si uvědomili, že všechny pohledy v místnosti jsou upřeny přímo na ně. Pak se oba zarazili, přímo jsme viděla, jak se ze všech sil snaží odmontovat si úsměv z tváře, ale ani jednomu to moc nešlo.
"Paní profesorko,"vysekl James jakousi poklonu ředitelce naší kolej, která na ně nevěříce zírala. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak jsme se museli tvářit my, když se na nás najednou potěšeně usmála a skoro mateřsky nás poplácala po zádech.
"Už mi tyhle vaše pozdní příchody skoro začínaly chybět!"dorazila nás další hláškou. S posledním úsměvem se otočila-asi jsme prošvihli informační schůzku- a odešla z místnosti. Všichni čtyři jsme se na sebe podívali a vzápětí probukli v hlasitý záchvat smíchu. Nejvíc mě dorazil pohled na jistou blonďatou francouzku, jak si nás opovrživě a uraženě prohlíží. No jo, asi se ještě nesmířila se Siriho odmítnutím, smůla...
Chvíli nám trvalo, než jsme si zjistili, co se vlastně na zchůzce probíralo. Nakonec nám jeden ochotnej kluk z náký školy na jihu Evropy, vyčaroval ještě jeden list pergamenu, který dostal každý, co tam byl, a vysvětlil nám, kdy kdo vystupuje. Super, jdeme jako poslední....
Sirius si strčil papír do kapsy od jeansů, poděkoval tomu klukovi a všichni jsme vyrazili ven z hradu, ještě jsme měli spoustu věcí k zařizování....

Tak a je to tady! Ještě pár minut a naposledy vystoupíme na pódium. Remus s Lizzie poslušně stojí přímo pod pódiem, připraveni rozhýbat párty, kterou jsme pro Bradavice, a hlavně pro sedmé ročníky, připravili.
Jakmile moderátor vyvolal naše jména, všichni začali bouřlivě tleskat a jásat. Všichni v očekávání.
Možná dneska někoho zklameme, ale někoho zase spíš naopak....
Všichni čtyři jsme vyběhli na pódium, nechali obecenstvo překvapeně a nechápavě vydechnou, když zahlédli, že na sobě máme své školní hábity, a hned v zápětí jsme všichni sehraně tleskli. Světla jako na povel zhasla a síní se rozlehl Jamesův hlas.
"Všechny zdravím, pánové a dámy,"křil do mikrofonu a zmatený dav se začal uklidňovat a ve tmě poslouchal jeho hlas. "Na začátek bych vás všechny chtěl ujistit, že samozřejmě plně chápeme důležitost této soutěže i to, co to znamená 5 ticís galeonů,"pokračoval v proslovu, dav lidí teď byl dokonale tichý, dokonce ani od učitelského stolu se nic neozývalo. "Ale rozhodli jsme, že v tuhle chvíli to je naprosto fuk!"
"Peníze si nechte, důležité je, že jsme tady poslední rok, poslední den,"přidala jsem svou část, když Jimmy zmlkl.
"Bradavice se nám za tu dobu staly domovem, není to jen škola, kdy se nemůžete dočkat prázdnin,"doplnila mě Lily a dav začal souhlasně mručet, někteří dokonce zatleskali a zapískali na prsty.
"Proto jsme se rozhodli, že tahle soutěž je důležitá hlavně v zakončení. A co je lepší než naše milovaný Bradavice?!"vykřikl Sirius do mikrofonu a v tu chvíli všichni naši spolužáci začali tleskat a pískat. Všechno to ale utichlo, když se přes místnost rozletěli čtyři maskoti, zířící zvířata. Zmijozelský had, nebelvírský lev, mrzimorský jezevec a havraspárský orel... Prolétli místností, za sebou nechali svítivé barvy své koleje a nakonec se usadili na stěnách. Nebelvír vedle Zmijozela, Havraspár vedle Mrzimoru. Ve tmě zářily jako hvězdy v nejtemější noci. Výrazy v tvářích zvířat byly mírumilované, přátelské, dokonce i tvář hada byla souhlasná...
Hned po nečekaném vpádu našich školních maskotů se síní roznesla svižná melodie Bradavické hymny a já, Lily, James a Sirius jsme hned spustili:
"Hogwarts, Hogwarts, Hoggy Warty Hogwarts,
Teach us something please!"
K naší nemalé radosti se hned k dalšímu rýmu přidal téměř celý profesorský sbor v čele s Brumbálem-Brumbál zpíval a usmíval se a já musím říct, že to byla skoro ta nejkouzelnější chvíle z celého večera. Brumbál se znovu usmíval, už nevypadal jako tan unavený stařec, příliž upracovaný a plný starostí, byl to zase ten starý Brumbál, Brumbál, který tu byl ještě před tím, než vypukla válka, ten, který měl na starosti pouze to, jestli jeho studenti nezavřeli Filchovu kočku do brnění(zajímalo by mě, jestli ji Filch už našel) nebo nepřečarovali školní chodbu v hladké kluziště(už dopoledně se ozývaly hlasité výkřiky z chodeb směřující ke zmijozelské společence).
Ještě než jsme dozpívali první sloku, už síní duněli hlasy všech studentů Bradavic. Vedle Rema s Lizzie postával Regulus a také z plna hrdla zpíval a smál se. Byl to úžasný pocit. Nebelvírští stáli po boku Zmijozelských, smáli se a zpívali hymnu na počest Bradavic.
Najednou nezáleželo na postavení rodiny, na čisté nebo nečisté krvi, nezáleželo na válce ani na Voldemortovi, byli tu pouze mladí studenti bez starostí, bez předsudků...
Na jednu krátkou chvíli se nám podařilo sjednotit je. Ukázat jim, jakým směrem jít, kde jsou přátelé, v jednu chvíli nezáleželo na tom, kam vás Moudrý klobouk zařadil, když vám bylo pouhých jedenáct let.
Na malý okamžik tu zase byly ty časy, které vládly Bradavicích před tisíci lety, předtím, než Zmijozel sešel z cesty, tehdy to byli přátelé, tak jako v tuhle chvíli my...

Když hymna skončila, místností se rozlehl hlasitý jásot a výskot, dokonce jsem slyšela výkřiky našich jmen, přání výhry a tak dál. Všichni naši, teď už bývalí spolužáci se usmívali a hlasitě křičeli. Já, Lily, James a Sirius jsme se sborově uklonili, Sirius ještě naposledy popadl mikrofón a zařval: "Dámy a pánové!Zahajuji soutěž v karaoke!Tak kdo to tady rozjede jako první?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 WaLLiKa WaLLiKa | Web | 8. února 2010 v 17:26 | Reagovat

aoy..krásná kapitola..i celá kapitolovka..nechtěla bys spřátelit??..já s blogem začínam..teda pokračuju odjinud..:)

2 Barulí Barulí | 23. února 2010 v 6:37 | Reagovat

moc pěkná kapitolka :)

3 KikuSHka KikuSHka | E-mail | Web | 27. února 2010 v 20:10 | Reagovat

neber to jako reklamu, ale jako pozvánku x) http://funnyconverse.blog.cz/

4 Kiki Kiki | 2. března 2010 v 19:00 | Reagovat

Excelentní! No prostě konec jak má být :) A přídáš někdy kapču k Pod padtoflem?? Prosííím :D

5 Terča Terča | 16. srpna 2010 v 23:01 | Reagovat

Je to úžasné ale to už je konec ??? :(

6 Reehan Reehan | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 20:51 | Reagovat

Souhlas

7 Kristiadi Kristiadi | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 12:13 | Reagovat

Souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama