40. kapitola

16. listopadu 2009 v 18:14 | maggie |  °°Friendship or love?°°
Nazdárek, tak tu je nová kapča, já vím, že to dost trvalo, ale nějak není čas...:))
jinak, chtěla bych oznámit, že vzhledem k tom, což jste si určo všimli, že na tenhle blog moc nemám čas-to neznamená, že mě to nebaví-jsem se rozhodla, že další spřátelení už se konat nebudou, neni to nic proti těm co by chtěli, ale spíš jde o můj čas, kterej kvůli pitomý škole, ještě pitomnějším tanečním a úžasnýmu klukovi, jaksi neni...:)
no kapitolky přibývat budou, jednou za čas, takže budu ráda, když se sem ještě čas od času mrknete....
tak jo, já končim, doufam, že se bude kapča líbit...:)

40. kapitola:

V hlavě mi podivně bušilo, měla jsem pocit, že to vůbec nejsem já, kdo by měl mít nadvládu nad mým tělem, cítila jsem se malátně a přitom odpočatě, vzdáleně a přitom blízce...
Vzpomínala jsem...Tušila jsem, že se stalo něco hrozného, něco, kvůli čemu bych se opravdu měla snažit zvednout víčka, že nemůžu zůstat bezbranná, nechráněná...
V hlavě se mi začaly míhat obrazy, vzpomínky...Sem tam se mi do mozku přikradla fotka vysokého, honosného domu, nebo tvář bradavického ředitele, cvaknutí zámku....
"NE!"vyjekla jsem a prudce otevřela oči. Během vteřiny jsem stála na nohou, ale v příštím okamžiku mě něčí ruce zatlačily zpátky a já s překvapením zjistila, že jsem zahučela do něčeho měkkého.
"NE, ne, to-"začala jsem zmateně mumlat. Co se to děje?Kde je Šedohřbet?Kde je Sirius s Remusem?Kde-
"Katy, klid, Katy, už je dobře!"šeptal něčí hlas do ticha v místnosti a něčí dlaně mě opatrně přitlačily zpět do postele. Až v tu chvíli mě napadlo se rozhlédnout...Všude byla tma, ale moje oči si začaly přivykat a já začala rozeznávat místnost plnou postelí. Byla jsem na ošetřovně...
"A-ale jak-jak to?To přece-"valila jsem oči do tmy a snažila jsem si na něco vzpomenout, ale nedokázala jsem to. Před sebou jsem neviděla nic, než Šedohřbetův hrozivý obličej, na tváři jsem cítila jeho páchnoucí dech...
"Katy, to nic, už seš v bezpečí!Všechno dobře dopadlo..."šeptal ten hlas a já ho konečeně poznala. Cítila jsem Regulusovo dlaně kolem mého těla, jak se mě pokoušel uklidnit, ve tmě jsem viděla jeho pohledné rysy. Tolik se v tu chvíli podobal Siriusovi...Až na ty oči...Regulus je měl temné, ale přesto jsem ve svitu měsíce vycházejícího z okna mohla zahlédnout starostlivé jiskřičky, které černotu jeho očí prozařovaly.
"Re-regulusi?"vyhrkla jsem vyděšeně, když jsem si uvědomila, že mě v náručí svírá ten nesprávný Black. "Kde je Sirius?!Co se mu stalo?!"začínala jsem panikařit, když jsem si uvědomila, co všechno jsem propásla. Když mi došlo, že to vždycky byl Sirius, kdo seděl u mé postele, kdo mě svíral v náručí, když jsem se probudila...Ale teď...
Vyděšeně jsem zírala do Regulusovo očí, v kterých se na vteřinku mihla jakási bolestná jiskřička, ale vzápětí zase zmizela a skryla se hluboku do jeho nitra.
"Bude v pořádku, Kat!Měl jen menší zranění, madam Pomfreyová mu dala něco na spaní, aby se co nejdřív uzdravil."
"A ostatní?James, Lizzie, Lily, Rem, Brumbál,ty?"zeptala jsem se znovu už trošku klidněji. Regulus se trošku pousmál, poodstoupil krok ode mě a posadil se na křeslo stojící vedle postele.
"Nic vážného. Zdálo se mi skoro neuvěřitelné, když jsme vyšli ven a všichni smrtijedi se váleli spoutaní v Přijímací hale, teda všichni až na-"
"Bellatrix?"jak jinak. Vždycky přece mají štěstí ty největší potvory...
Regulus přikývl.
"A Malfoy, samozřejmě,"vypadal stejně nepřekvapeně, jako jsem se já cítila. Prostě zákon schválnosti, no...
"A viteál?"
"Má ho Brumbál, byla to jakási knížka, možná deník, nevím. Ale zvládli jsme to..."ujistil mě a já se konečně zase ponořila do peřin.
"Jaký my jsme měli štěstí..."zamumlala jsem do tmy, slyšela jsem, jak se vedle mě Regulus uchechtl.
"To měli. Zvlášť ty!Nebýt toho, že tam někdo použil kouzlo na zvýšenou citlivost sluchu, tak by to asi vůbec nedopadlo dobře...."zašeptal. Při jeho slovech se mi úplně stáhnul krk hrůzou, když jsem si znovu vybavila tu chvíli...
"Já...já...On mě...co když mě...k-kousnul?"do očí se mi nahrnuly slzy a moje mysl znovu ztratila ty poslední zbytky příčetnosti. Neuvědomovala jsem si, že mě už Sirius ujišťoval, že budu v pořádku, že mě Šedohřbet nekousl, nedokázala jsem se ovládat, jediné co jsem vnímala, byla vzpomínka na včerejší ráno, když jsem sledovala, jak se ke mně rychle přibližuje, když mě chytil pod krkem a jeho odporný dech mi dopadal na tvář, když mi zaryl nehty do kůže a já cítila jenom bolest...
Regulus si sedl ke mně na postel a pevně mě objal.
"Ne, ne, Katy, to se nestalo, budeš v pořádku, věř mi, a on ti už nikdy víc neublíží, Sirius s Remusem se o něj postarali...To nic, to nic, Katlin..."kolíbal mě v náručí a do ucha mi šeptal uklidňující slůvka. Cítila jsem, jak se mi dech pomalu zpomaluje a zklidňuje, přestala jsem vzlykat, cítila jsem se tak bezpečně...U něj...
Zvedla jsem k němu hlavu a přes slzy se zadívala do jeho tváře, upíral na mě pohled plný bolesti, copak chtěl taky brečet?Někdo mu ublížil?V tu chvíli mě popadla strašlivá touha ho nějak utěšit, naplnit to, co potřeboval, co chtěl...
Z očí mi stále tekly potoky slz, když jsem pomalu přiblížila své rty k těm jeho. Zkoprněl mi v náručí, byl překvapený...
"Katy, co to..."pokusil se odtáhnout, ale já v tu chvíli naprosto vypustila racionální myšlení. Přestala jsem vnímat všechno okolo, nevnímala jsem, že jsme na ošetřovně a kousek od nás leží moji přátelé, že vedle mojí postele klidně spí můj přítel. Neuvědomovala jsem si, koho to líbám...
"Prosím..."vzlykla jsem. Hlas se mi zlomil. Regulus přestal protestovat. Spíš naopak. Přitáhl si mě do náruče a vášnivě vpil své rty do těch mých. Bylo to tak příjemné, zajela jsem mu rukama do havraních vlasu a tiskla se k jeho tělu, zatímco on mě hladil po zádech i po vlasech....Líbal mě čím dál vášnivěji a já bych v tu chvíli byla ochotná snad všeho...Ale on se ode mě najednou zničeho nic odtrhl a zacouval tak daleko, abych na něj nedosáhla. Zůstala jsem jako opařená sedět na posteli, jednu ruku stále v místech, kde před chvílí byl jeho obličej...
"Tohle ne, Katy!Tohle nemůžeme!"vydechl zoufale a na chvíli shoval tvář do dlaní. "Slíbil jsem si...slíbil jsem si, že tohle nedovolím, že...Tohle Siriusovi neudělám..."
Regulus polohlasně šeptal svoje rouhání, zatímco já jsem si konečně začala uvědomovat, co jsem to udělala. Proboha...Já...já podvedla Siriuse, Siriuse, kterého miluju, který se za mě tolikrát obětoval....A-a s jeho...bratrem!
"Proboha...Já..."vydechla jsem a po Regulusově vzoru jsem shovala hlavu do dlaní. Co jsem to udělala?
"Já...to jsem nechtěla...Já nevím, co mě to popadlo, Regulusi, promiň, já nevím, proč...Já jsem...nejspíš si myslíš, že jsem náká...náká...Ale já....já ho miluju, moc ho miluju, tohle ne...nemělo se to stát,"vzlykala jsem nesrozumitelně, aniž bych si všimla, jak se každé moje slovo zabodává Regulusovi hlouběji a hlouběji do srdce, jak strhaně a bolestně vypadá jeho výraz, jak se jeho oči lesknou utrpením...tím nejhorší druhem utrpení...
"Zapomeneme na to,"promluvil najednou klidným hlase a přistoupil ke mně. Chytl mě za zápěstí a počkal dokud jsem se nepodívala do jeho tváře. Možná, kdybych v tu chvíli nebyla tak rozrušená a zhnusená sama sebou, všimla bych si té hluboko skryté bolesti, bolesti, kterou jsem mu způsobila JÁ!
"Na oba toho dneska bylo moc, byl to zkrat, nic víc, prostě se dneska nic nestalo, jasný?"jeho hlas byl pevný a přesvědčivý, tak přesvědčivý, že bych mu schutí sama uvěřila.
Pomalu jsem kývla.
"Dobře,"odvětil s kamennou tváří, pustil moje ruce a bez jediného ohlédnutí odešel.

Dlouho po jeho odchodu jsem stále seděla na posteli, bez pohnutí, neschopna si vysvětlit svoje chování...Zírala jsem před sebe a děsila jsem se faktu, že stačí pootočit hlavu a hned na vedlejší posteli uvidím Siriuse v hlubokém spánku...Proboha...já ho podvedla!
"To ne..."konečně jsem se dokázala pohnout, ačkoli to vedlo jen k dalšímu zoufalému pokusu, zbavit se té spalující viny a zloby na sebe samu.
Přitáhla jsem si nohy k tělu a rukama zajela do vlasů. Chvíli jsem tiše vzlykala a v hlavě měla zmatek, ale pak se najednou na vedlejší posteli něco pohnulo, pohlédla jsem tam, Sirius se ve spánku pouze pootočil a něco ze spaní zamumlal.
Sledovala jsem jeho klidnou tvář a v duchu si znovu vynadala. Ale už jsem se začínala ovládat, začínala jsem přemýšlet...
Siriuse jsem milovala, tím jsem si byla jistá-došla jsem k tomu jednoduchým způsobem. Prostě jsem si představila, jaké by to bylo, kdybychom se rozešli, nebo hůř-kdyby umřel. Neskutečná bolest, která mi při té myšlence projela v oblasti hrudníku byla jednoznačná. Objala jsem si rukama hruď-jakobych se pokoušela udržet zbytky mého pošramoceného srdce pohromadě- a znovu jsem stočila zrak na Siriuse.
To, že on miluje mě, jsem také věděla-věděla jsem, že by pro něj byla obrovská rána, kdyby se o tom polibku s Regulusem dozvěděl, a když jsem se na to dívala zpětně...Nic to pro mě neznamenalo. Reguluse jsem měla ráda, v poslední době jsem si ho oblíbila, ale Siriuse jsem milovala a to on pro mě byl vším!
Polibek s Regulusem byl zkrat, nic jiného...Prostě toho na mě bylo moc, nepřemýšlela jsem...Konec. Tečka.
Zvedla jsem se ze své postele a posadila se na tu Siriusovu. Chytla jsem ho za ruku a při dotyku jeho kůže jsem si uvědomila, že všechen zmatek je pryč. Teď jsem si byla jistá!

Seděla jsem u Siriusovo postele ještě nějakou chvíli, než jsem si lehla na kraj jeho postele a přitulila se k němu. Nejspíš instinktivně si mě k sobě ve spánku přitáhl a znovu něco spokojeně zamumlal.
Už jsem skoro usínala, když se mi najednou, spíš podvědomě, v hlavě mihla jedna věta z našeho dnešního rozhovoru: Slíbil jsem si, že tohle Siriusovi neudělám!
Okamžitě mě to probralo, znovu jsem zamžourala do tmy a s povzdechem upřela oči do stropu. Jak to Regulus myslel?Byl to přece omyl, blbá 'nehoda', prostě jen vyvrcholení napětí....Nic to pro něj neznamenalo...Nebo ano?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Carrolline Carrolline | 20. listopadu 2009 v 19:48 | Reagovat

Moc hezky napsané. Vůbec nevím o čem to je (ostatně to víš sama :D), ale přečetla jsem si to, abych ti udělala radost, a aby jsi si nemyslela, že ti sem nechodim...:) Ale moc hezká kapitola, hezky napsaná... :)

2 dornes dornes | Web | 26. listopadu 2009 v 15:07 | Reagovat

hezká kapitola. chudák Regulus

3 Sawarin Sawarin | Web | 23. prosince 2009 v 1:04 | Reagovat

No já zírám.. Kapitola skvěle napsaná, ale ten Regulus. Chudák.. Fakt je mi ho strašně líto. Prosím, ať to dopadne dobře.. Pro všechny..

4 ŠárkaŠ ŠárkaŠ | 21. ledna 2010 v 11:16 | Reagovat

moc hezky napsané, hádám že to asi moc dobře nedopadne co?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama