IXX.kapitola

1. září 2009 v 20:01 | maggie |  °°Temný náznak noci°°
Čauec, lidi!:)tak tady je další a zároveň poslední kapitolka k Náznaku!!!=Dkonečně, co?docela mi to trvalo, no....ale co se dá dělat, pozdě, ale přece, ne?:)
doufam, že se bude aspoň trochu líbit, mě se to moc nezdá, ale už jsem to chtěla mít dopsaný, aspoň jednu povídku, tak jsem se s tim moc nepárala, no...:(
no jinak mam napsanej ještě takovej kraťoulinkatej epilog, ale ten přidam, až jestli se objeví aspoň pár komentů...:)
tak zatim, doufam, že vás moc nezklamu...:)pa



19. kapitola:

Připadal si tak vzdáleně. Jakoby všechno co přicházelo k jeho uším procházelo vodou a silným větrem. Nemohl si vybavit, co se stalo. V hlavě mu bušilo, všechny svaly na těle ho bolely...
Trvalo to dlouhou dobu, než konečně dokázal rozeznávat jednotlivá slova. Než porozumněl...
Vzpomněl si na to, co se stalo. Vzpomněl si na své povinnosti, jeho mysl se začala přibližovat k jeho tělu, začala vnímat jeho končetiny i trup, ale nebyla schopna je ovládat...Stále se cítil tak vzdálený k dění ve Velké síni. Pokoušel se přiblížit, snažil se myslet na své přátele a spolužáky, kteří tak zoufale potřebovali jeho pomoc, ale nedokázal si vybavit jejich tváře, nedokázal si vzpomenout na spletitou sestavu Bradavických chodeb ani na výzdobu Velké síně....Bylo to jakoby v knize četl popis tváří svých přátel, ale nikdy je ve skutečnosti neviděl....
Najednou se nesrozumitelný šumot hlasů, výkřiků a tříštění nábytku změnil....Najednou ho neslyšel a nahradil ho jakýsi dívčí hlas. Byl jemný jako hedvábí, ale v každém jeho tónu se skrývala hluboká bolest a strach. Něco na něj křičel a stále se k němu přibližoval, až najednou na své hrudi a tváři ucítil něčí dotyk...Dívčiny dlaně mu roztřeseně přejížděly po tváři a její tělo se tisklo k tomu jeho, slyšel, jak dívka vzlyká, cítil, jak buší pěstmi do jeho hrudi, jak křičí, aby se vzbudil a najednou se mu před očima rozlilo smaragdové moře, utápěl se v něm, bylo všude kolem něj, ale on si byl jistý, že nikdy neviděl nic krásnějšího...Najednou se ten tekutý smaragd změnil v dívčí tvář, byla jemná s růžový odstínem na líčkách, rudé vlasy jí poletovaly kolem tváře, rty se usmívaly tím nějsladším úsměvem, jaký kdy viděl a oči...oči měly barvu smaragdu...
Víčka se mu zachvěla a on si v jedné vteřině uvědomil všechen ten křik a nářek kolem něho...Cítil, jak mi pramínek krve stéká z čerstvé ranky na krku, slyšel tiché kroky, které se blížily k němu a dívce vzlykající mu do ramene...Otevřel oči a dřív než se osoba v černém plášti vysílající z hůlky zelený paprsek stihla vzpamatovat, z očí mu vytryskl proud rudého světla a střetl se z tím smrtícím...Odvrátil ho, odtlačil zpět ke svému majiteli a ten během okamžiku padl mrtvý k zemi....
"Lily,"šeptl tiše, když dívka zvedla hlavu a se slzama v očích se otočila k jeho tváři. Vykřikla.
"J-jamesi!"vykoktala a nevěřícně se dotkla jeho tváře. "Ja-jamesi, to...ty-ty jsi...byl jsi-"
"Siriusův štít fungoval, Lily,"špitl tiše a opatrně, aby jí neublížil, se posadil. "Jsem v pořádku, lásko!Ale Roxy teď potřebuje mou pomoc..."

****

"NE!"zakřičel vyděšeně, když v dálce zahlédl svou setru, jak klečí před Voldemortem, bezmocná a bezbranná....I na tu dálku viděl ostrou dýku trčící jí z břicha, prsty pevně tiskla na ránu, oči zamlžené, sotva je dokázala udržet otevřené...
"ROXY!NE!ROXY!"řval jako smyslů zbavený a dral se davem bojujících, někteří, včetně smrtijedů, mu s hrůzou uhýbali z cesty a dobře dělali...Strach, který Jamese naplnil, ho vybavil takovou spoustou energie, že kdokoli, kdo by se k němu přiblížil, by bez varování padnul k zemi.
Dívka na jeho křik nereagovala, nevěděla, že její bratr žije, nevěděla, že v tom boji už není sama....Roxy se třásla bolestí, cítala krev, která jí vytékala z hluboké rány na břiše mezi prsty a věděla, že tu ránu už nikdy nikdo neuzdraví...Věděla, že i když tuhle bitvu vyhrají, ona se z toho nikdy radovat nebude...Věděla, že nepřežije, cítila, jak jí život spolu s krví utíká mezi prsty...
Naposledy zvedla oči ke svému nepříteli, Voldemort se škodolibě šklebil a mířil na ní hůlkou...Věděla, že jí nezabije, počká si...Počká, až jí bolest přemůže a ona mu padne mrtvá k nohám...Ale to ona nemohla dovolit...Nemohla dovolit, aby Voldemort přežil...Aby znovu vraždil...
Vzpomněla si na jedno pozdní odpoledne, které strávila u Brumbála v kanceláři...Tehdy jí a Jamesovi vyprávěl o jejich předcích, o boji mezi Salazarem Zmijozelem a Godrikem Nebelvírem...Vzpomněla si na to slavné vítěství, kdy její předek z posledních sil popadl svůj meč a přesekl Salazarovu hůlku a duše zemřelých zabily Zmijozela a ochránily umírajícího Nebelvíra od kruté bolesti, kterou by způsobil jed, kterým ho uštkl Zmijozelův had...
Znovu pohlédla do těch rudých očí, očima přejela přez Velkou síň před sebou, Remusovo tělo leželo pod hromadou trosek z jednoho stolu, ona ho viděla umírat....K Jessie přibyly další mrtvá těla, Roxy si znovu uvědomila, že ta krásná blondýnka, která bývala její kamarádkou, zemřela a spolu s ní i spousta další...Viděla těla malých prvňáčků poházená všude po zemi Velké síně, viděla krev, viděla strach....Viděla totální zkázu všude kolem ní!
Slyšela výkřiky bolesti a utrpení...V dálce zaslechla Siriusův hlas, běžel k ní...
Nemohla dovolit, aby se k ní dostal, zabil by ho...Byla si jistá, že by Voldemort Siriuse zabil dřív, než by se stihl vzpamatovat...
Z posledních sil vytrhla ostrou dýku ze svého břicha a dřív než stihla pocítit smrtící bolest, která jí ochromila tělo, máchla rukou a s neomylnou přesností zasáhla Voldemortovu hůlku a přesekla ji vedví....
Ruka ji klesla a dýka s řinkotem spadla na zem. Zvedla oči a uviděla Voldemortův překvapený výraz, když mu hůlka vylétla z ruky a ve vteřině se rozpadla na dvě části...Pohlédla mu do očí a našla v nich strach...I on slyšel o legendě vyprávějící o posledním velkém boji mezi dobrem a zlem...
V místnosti se na okamžik rozhostilo naprosté ticho, všichni se zastavili a sledovali namodralou mlhu valící se z Voldemortovi hůlky...Mlha se začala formovat do postav a tváří a ona byla schopná několik z nich poznat...
Postavy zaútočily na bezbraného Voldemorta, vpily se mu do těla až černokněžník začal vřískat bolestí. Jeho tvář začala vrásčitět, bylo to, jakoby každou vteřinou stárl o deset let, jakoby z něj vyprchával život všem před očima, Voldemort vřískal bolestí a zděšením, rudé oči, zapadlé hluboko v lebce sledovaly vrásčité ruce...
"Ne, ne!To ne!Přece to takhle neskončí, ne...To nejde, ne!"škemral, ale místo obávaného černokněžníka na zemi klečel už jen seschlý stařík, který by se už ani nedokázal udržet na nohou...
Všichni upírali zrak na tu umírající hrozbu, členové řádu a bradavičtí studenti s nevěřícností a novou nadějí a smrtijedi se zděšením a strachem, když najednou černokněžníkovy oči zapadly hluboko do jeho hlavy a jeho tělo se proměnilo v prach...
Roxy odvrátila pohled, vyčerpaně se svezla na podlahu. Udělala, co udělat musela. Splnila věštbu, ale už neměla sílu. Už nedokázala dál bojovat. Ona sice vyhrála bitvu, ale válka pro ni skončila porážkou. Ale ona se přesto nebála. Nebála se smrti, věděla, že proti ní už nemůže bojovat, smířila se s tím...
Když Voldemort definitivně zmizel z toho světa, duchové zemřelých se znovu rozletěly po místnosti a spousta z nich zamířila k dívce klečící na zemi. Přišli si pro ni...
Znovu viděla Jessiin obličej, její duch k ní tiše připlul vzduchem, usmála se na kamarádku a Roxy s vypětím sil zvedla zakrvácenou ruku a chytila se za tu její...
"NE!"vyděšený výkřik prořízl ticho v Síni až všichni nadletěli a znovu vytasili hůlku, hrozí snad ještě nějaké nebezpečí?Smrtijedi už byli dávno spoutání?Co se děje? Ale to už se Sirius hnal ke své dívce. "NE!Jdi pryč!Nech jí bejt!"
Když Roxy zaslechla jeho hlas, vyprostila ruku z Jessičina sevření a otočila se za tím hlasem. Sirius vedle ní padl na kolena a zachytil ji právě včas, když dívka už nedokázala udržet své tělo vzpřímené...
"Roxy!Roxy, lásko, no tak!"naříkal zoufale a zkrvavenou dlaní jí odhrnoval vlasy z tváře. Sledovala ho přivřenýma očima, pozorovala jeho tvář, jeho rty a oči, poslouchala jeho hlas...Její přání se vyplnilo...Byl to Sirius, kdo ji držel v náručí, když umírala...
"NE!Jdete od ní!Jděte pryč!Ona s váma nikam nejde!Zmizte!"křičel znovu jako smyslů zbavený na postavy vznášející se ve vzduchu a přitiskl si ji co nejblíž k tělu.
"S-siriusi..."vydechla sotva slyšitelně, její vlastní hlas jí zněl vzdáleně, ale přesto se lehce pousmála, když vdechla tu nezapomenutelnou vůni, která mohla patřit pouze jemu...
"Už přišel můj čas, Siriusi,"zašeptala tiše, bolest jí pulzovala všemi vnitřnosti, vyháněla ji z jejího vlastního těla...Ale ona ještě nemohla odejít, musela mu to vysvětlit, musela ho přimět, aby znovu začal žít...
"Ne, ne..."zaskuhral Sirius bolestně a z očí mu tekly proudy slz. "Ne..."
"Miluju tě,"vydechla znovu a z posledních sil stiskla jeho dlaň. "A-ale ty musíš- musíš na mě zapomenout...Mu-síš zase ž-ít...Slib mi to!"
"Ne, Roxy, lásko, ne, ne to-to po mě ne-nemůžeš chtít, já nemůžu-nemůžu žít bez tebe...Nemůžu...."
"Nechci abys trpěl..."špitla tak tiše, že to nemohl nikdo jiný, ani James s Lily klečící kousek za Siriusem, slyšet.
"Já....už nemůžu,"vydechla a její tělo se stočilo do klubíčka.
"Je čas,"zašeptala dívka, vzdášející se ve vzduchu melodickým hlasem a znovu k Roxy natáhla ruky.
"Jessie..."špitl zoufale Sirius. "Prosím, ne!"
"Nemůžu s tím nic udělat, Siriusi!Kdybych jí tu nechala, musela by si projít spoustou bolesti a přesto by zemřela. Už nemá naději, Siriusi...."
"Ne-nemůžeš nás rozdělit...."ozval se poprvé Jamesův rozklepaný hlas.
"Nemám na výběr, Jamesi!Važ si svého života, žij ho za vás oba,"upřela na něj Jessie oči, z kterých vyklouzla jedna velká slza, ale předtím, něž dopadla na zem, se rozplynula. Zmizela. Nebyla skutečná. Zmizela, stejně jako musí zmizet všichni ti mrtví, kteří tam byli, nebyla skutečná, stejně jako oni nepatřili na tento svět...
Roxy zaslechla Jamesův hlas a znovu se donutila otevřít oči a když zahlédla tvář svého bratra, lehce se pousmála...
"Díky bohu..."vydechla a poté její tělo znehybnělo. Sirius se zarazil, oči upřené na její tvář...Byla tak klidná a i přez bolest, která jí v posledních minutách sužovala, se na ní rýsoval krásný úsměv. Měla všude po těle spoustu šrámů, ale přesto byla překrásná, nádherná, ale její oči....byly chladné. Prázdné...
Sirius rychle zvedl hlavu a rozhlédl se. Roxenino tělo mu stále leželo v náručí, ale její duch se vznášel pár centimetrů nad zemí. Držela se za Jessiinu ruku, na tváři se jí rýsoval úsměv, ale z očí jí stékaly potoky slz.
"Miluju tě, Siriusi..."promluvila. V jejím hlase už nebyla ani zmínka po fyzické bolesti, třásl se emocemi, ale byl pevný a zřetelný. Všichni přihlížející sledovali tu štíhlou průhlednou postavu dívky, kterou denně vídali na školních chodbách, jejíž tělo leželo o pár metrů dál, v Siriusových rukou a nikdo nedokázal plně pochopit, co se to děje, ale zároveň si každý uvědomoval, jaké ztráty si tato válka vyžádala...Dnes se nikdo nemohl radovat z Voldemortovi smrti. Zaplatili za to příliž draze...
"Nezapomeň na to, o co jsem tě žádala..."špitla Roxy a její průhledné tělo se začalo rozplývat. Naposledy přejela očima po tvářích svých přátel. Pohlédla na ubrečenou tvář rudovlasé dívky, na slzy lesknoucí se v očích svého bratra Anne nikde neviděla, ale byla si jistá, že ji brzy potká, a nakonec zakotvila pohledem na Siriusovi...
"Budeme na vás dávat pozor,"usmála se oči upřené na Lily, Jamese a Siriuse, pak přejela pohledem všechny své spolužáky a zmizela. Její hlas se nesl celou síní, dolehl ke všem uším, ale víc už od Roxanne Potterové nikdy nikdo nezaslechl...
Odešla.


Proč osud přesekl ty krásné chvilky?
Proč zničil všechny budoucí okamžiky?

Proč jen na tak krátký čas mi bylo dovoleno
mít tě rád,
proč jen pár měsíců
směl jsem tě milovat...?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sawarin Sawarin | Web | 1. září 2009 v 23:01 | Reagovat

No páni.. Skvělá kapitola. Jen je škoda, že už je poslední.. Ten konec se mi líbil.. Končí to smutně, ale přitom ne úplně.. Moc se ti to povedlo..:)

2 miriela miriela | Web | 2. září 2009 v 13:27 | Reagovat

tak toto bol vážne úžasný a pritom úplne otrasný koniec, myslím to tak, že si to krásne napísala, celý ten záver boja, výhru dobra nad zlom, ten jej odchod a to všetko, ale hrozné to bolo práve preto, že musela zomrieť :(

3 Ivet Ivet | 2. září 2009 v 14:52 | Reagovat

to bylo nádherné.. nemám ráda smutný konce, ale tohle skončilo i tak krásně.. spíš mi vadí ty, jak když někdo zemře, tak si lidi uvědomí, že budou žít dál:D.. vim že to tak má být, ale tohle se mi prostě líbí víc:).. nemusim pak celou noc myslet na to, co by bylo, kdyby...

4 SISA SISA | Web | 3. září 2009 v 17:28 | Reagovat

ahooj postúpila som do 3.kola SONC ... a zhánam si hlásky ... prosím hlásni za mna a Taylora Lautnera tu : http://zbouranekamaradstvi.blog.cz/0909/3-kolo-sonc#komentare
kujuu
a promíín za reklamku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama