39. kapitola

22. srpna 2009 v 21:00 | maggie |  °°Friendship or love?°°
Nazdárek, tak tady je ta slíbená kapitolka k Friendshipu...:))doufám, že se bude líbit, psala jsme ji v rychlosti a nečetla jsem si ji po sobě, takže se omlouvám za případné chyby..
jinak, kapitolku bych chtěla věnova svojí nejlepší kámošce, která na mě pěkně peče a slíbila mi, že když jí to věnuju, tak si to zase konečně přečte...=D
no jinak...ona tady do mě hustí, že chce předat slovo, šikanátor, tak já předávam!=D
from Carrolline: NEJSEM ŠIKANÁTOR! A na nikoho nepeču, na blog jí chodim...
from Maggie: kecá!
tak jo, to je všechno, moje drahá kamarádka si jenom chtěla vybít zbytečnou energii, takže děkuju za trpělivost a doufam, že se kapitolka bude líbit...=D
zatím pa


39. kapitola:

Bežela jsem temnou chodbou zdobenou mnoha drahými gobelíny a obrazy, v tom děsivé tichu jsem slyšela pouze svůj zrychlený dech a splašeně tlukoucí srdce. Nevěděla jsem, kam jsem se svým zběsilým útěkem dostala, nevěděla jsem, kam vedou příští dveře, nemohla jsem si vzpomenout na plánek tohoto domu, který nás Sirius nutil naučit se zpaměti...Nepoznávala jsem jedinou chodbu, ale věděla jsem, že musím utíkat. Slyšela jsem vzdálené kroky, rychle mířící mým směrem a nebyly sami...Podle zvuku jsem je odhadovala tak na tři lidi...
Ohlédla jsem se přez rameno a v duchu odhadovala své šance...
"Sakra!"zaklela jsem tiše, když jsem znovu pohlédla na svou jedinou útěkovou cestu a zjistila, že je zakončená jedinými dveřmi, ohlédla jsem se zpět a zaposlouchala se do kroků a hlasů, které mě pronásledovaly...Byly nebezpečně blízko...
Znovu jsem na okamžik vteřiny zaváhala, ale nakonec jsem čapla za kliku a vpadla dovnitř. Zabuchla jsem za sebou dveře a zabezpečila je nejúčinějšími kouzly, jaké jsem znala...Přesto jsem si byla stoprocentně jistá, že to nikdy nemůže pomoc...
Až když jsem se vyčerpaně svezla na zem a trošku zklidnila zrychlený dech, rozhlédla jsem se a okamžitě mě vzhled tohoto pokoje překvapil...Nebyl jako všechno v tomto době vedený v tmavých, zelených barvách, na stěnách chyběly portréty rodiny Blacků nebo mocných čistokrevných kouzelníků. Klika nebyla ve tvaru hada...
Zdi byly vedené v teplých barvách, převážně rudé a zlaté, ale některé doplňky byly také modré nebo stříbrné. Pokoj byl poměrně velký, ale přesto jsem z mé pozice dohlédla do všech rohů místnosti. Veliká postel s nebesy všemu jasně vévodila, ale co mě překvapilo nejvíc...byl můj vlastní obličej usmívající se ze zarámované fotky na nočním stolku...
Zvedla jsem se na nohy a rychle přešla místnost...Na jedné z fotek jsem opravdu byla jen já. Ta fotka musela být podle účesu a oblečení už tak dva roky stará, ale přesto byla vystrčená úplně vpřadu a její rámeček měl opadané pozlacení, jakoby ji někdo často bral do rukou a prohlížel si pohyblivou fotografii...Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem si uvědomila, že to Sirius pořídil tuhle fotku, zarámoval jí a vždycky před spaním prohlížel...
Pohled mi padl na zbylé fotky. Na jedné byli všichni Poberti spolu, jak se vesele kření do aparátu. Na další byl jen James se Siriusem, bylo to focené u Potterových doma, v pozadí jsem zahlédla, jak Dori Potterová stojí u grilu se staeky a usmívá se na své syny...Pomalu jsem fotku položila zpátky na stolek a ještě jednou jsem se naposledy ohlédla na tváře mých přátel...
Kroky se zastavily a já se postavila s hůlkou připravenou proti dveřím....
"Bombartro!"slyšela jsem mužský hlas a dveře se v další chvíli rozlétly na tisíc malých kousků.
Zpletla jsem se, nebyli tři, ale čtyři, jedna žena, tři muži-Šedohřbet mezi nimi. Málem jsem upustila hůlku zděšením, když jsem pohlédla do tváře vlkodlaka, který tolik ublížil mému nejlepšímu kamarádovi, proklel ho...Jeho zuby, ač dnes nebyl úplněk, se leskly čestvou krví a já měla co dělat, aby se mi nezatočila hlava a já neomdlela...Čí krev to byla?Kterého z mých přátel...?
Cítila jsem, jak se obsah mého žaludku hlasitě bouří proti těmto myšlenkám, ale já se jim zkrátka nedokázala ubránit....Kde jsou všichni?Žijou vůbec ještě?Kde je Sirius, je zahnaný do kouta stejně jako já?Umírá?Možná mě právě v tohle chvíli potřebuje, stejně jako já potřebuju jeho...
Čtyři smrtijedi se na mě vítězoslavně ušklíbli, ale na mé tváři se nepohnul jediný sval. Ačkoli jsem si byla dost jistá, že tady teď umřu, rozhodně jsem nebyla propravené vzdát se a prosit o milost...
Všichni čtyři na mě zamířili hůlky a já si byla jistá, že pokud zaútočí všichni najednou, nedokážu jejich kouzla vykrýt.
Vykřikla jsem kouzlo zrovna ve chvíli, kdy dva z nich vyslali svou kletbu. Viděla jsem jak dva zelené paprsky vylétly ze dvou hůlek a ve zděšení jsem o krok ustoupila. Svým způsobem jsem se už loučila, nevěděla jsem, jak proti smrtícímu paprsku bojovat, věděla jsem, že teď umřu...
Ale dřív než jsem jen stihla zavřít oči, zelené světlo se vytratilo, začalo se vzdalovat, začalo se vracet...
Pusa mi klesla až k zemi, když se dva paprsky rychlostí světla vrátily zpět ke svým nepřipraveným majitelům a vsákly se jim do hrudi. Byli mrtví dřív, než jejich těla dopadla na zem, ale přesto jsem ve výrazech jejich tváři stihla postřehnout ten překvapený, vyděšený výraz, když se kouzlo odrazilo od prostoru otevřených dveří, jakoby ho pokoj odmítl pustit dovnitř...
Moje kouzlo vylétlo otevřenýma dveřma setinu sekundy poté, co dva ze čtyř smrtijedů padli k zemi mrtví a zasáhlo dalšího z nich. Šedohřbet hrozivě zasyčel, když viděl své poskoky padnout pod vlastními kouzly a hrozivý, jakoby se právě proměnil ve vlkodlaka, se rozeběhl ke dveřím pokoje, ruce se mi roztřásly, když jsem viděla to horu masa, jak beží přímo proti mně, z koutků úst mu odkapávala krev a až ke mně byl cítit ten hnilobný zápach, rozkládajícího se masa...Zvedl se mi žaludek a oči se mi zamlžily hrůzou, když jsem si představila, co by mi mohl udělat. Protože on by mě nezabil jen tak...Rychle...To by bylo na jeho povahu příliš mírumilovné...V představách jsem viděla, jak mi vyrazí hůlku z ruky, jak se na mě vrhne a kousek po kousku ze mě trhá maso a saje krev, tak dlouho, dokud bych bolestí nezešílela a i potom, potom, co bych neměla už sílu řvát...
Cítila jsem žaludek až v krku a byla jsem vděčná, že jsem nesnídala...
Šedohřbet byl už téměř u mě, v panice jsem proti němu vyslala smrtící kletbu, ale zelený paprsek se rozplynul, nefungoval...Jakoby Siriusův pokoj nechtěl nikomu dovolit používat kouzla v této místnosti. Byla to snad ochrana před jeho matkou?Aby ho nikdy nemohla mučit v jeho vlastním pokoji?Ale jakto, že předtím mé kouzlo fungovalo?!
"N-ne!"vydechla jsem vyděšeně, když moje jediná zbraň se ukázala být zbytečná...Vlkodlak se škodolibě ušklíbl a pomalým krokem se ke mně začal přibližovat.
Couvala jsem, dokud jsem nenarazila na noční stole plný fotografií a dalších věcí, cítila jsem se tak bezbraná, bez hůlky jsem se nedokázala nijak bránit, nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem slabá...
Poslední metr mezi námi vlkodlak překonal jedním skokem a s nepředstavitelně velkou silou mě chytl pod krkem a přitiskl ke zdi. Hlasitě jsem vykřikla, z očí mi vyklouzly slzy...
Siriusi...
Cítila jsem pach krve a masa, viděla jsem ty hrozivé, lačné oči, jak se naklání nad mou kůží, zkažené, páchnoucí zuby...Zvedal se mi žaludek, ochabovaly mi svaly...Pokusila jsem se bránit, ale bylo to k ničemu, jakoby to vůbec necítil...měla jsem pocit, že jsem ještě nikdy neviděla nic, co by se tak málo podobalo člověku...
Šedohřbet mě jednou rukou držel pod krkem a druhou mi dlouhými nehty sjížděl po kůži až ke klíčním kostem, zpod polo otevřených víček jsem viděla ty odporné vyceněné zuby a zatočila se mi hlava, pevně jsem stiskla víčka k sobě, věděla jsem, že nemá cenu se jakkoli bránit, doufala jsem, že co nejdřív ztratím vědomí, že to neucítím...
Siriusi, lásko...
Z očí mi stále tekly slzy a já se nepokoušela je zastavit, naposledy jsem si vybavila jeho tvář, naposledy jsem si připoměla ty krásné rysy tváře, černé vlasy a hluboké šedé oči...Vzpomněla jsem si na jeho dotyky, naposledy jsem si připoměla chvíle strávené se Siriusem a pak už jsem ucítila jenom krutou bolest, když mi zaryl nehty do krku a dlouhým tahem mi rozrhl kůži od brady až po klíční kost...
Hlasitě jsem zaječela, bolest byla skoro nesnesitelná, cítila jsem trhání kůže a masa, cítila jsem horkou krev tekoucí mi z čerstvých ran...
Pokoušela jsem se zbavit té bolesti, chtěla jsem umřít, ale najednou mě něco odtrhlo od vlkodlaka, najednou jsem už necítila ten hnilobný zápach z jeho úst...Zaslechla jsem zvuk rozbíjejícího se nábytku, třískot skla a ze všech sil jsem se donutila otevřít oči. Šedohřbet ležel na druhé straně místnosti, kolem něj třísky z mahagonové komody a Remus s rukou přitisknutou k jeho krku ho vyzvedl na nohy a volnou rukou mu dal pěstí přímo do obličeje. Vypadal hrozivě a já si uvědomila důvod jeho zuřivosti...Mstil se.
"Katlin!Katlin, lásko..."zaslechla jsem povědomý hlas a maličko pootočila hlavu, kousek od Remuse stál Sirius, teď běžel ke mně...
"Miláčku..."klekl si mi u hlavy a prsty mě pohladil po tváři... "Proboha...To nic, zlato, to bude dobrý, jasný, Katy?To bude v pořádku..."mumlal stále dokola a v rychlosti trhal kusy látky a uvazoval mi je kolem ran...
"Siriusi..."vydechla jsem ještě pořád vyděšeně.
"To nic, lásko, neboj se...Minulo to tepnu, nic to není, jen škrábance, madam Pomfreyová si s tím poradí raz dva, neboj se, bude to dobrý.."šeptal tiše, rozechvělým hlasem a stále mě hladil po vlasech a tváři.
"Siriusi, on...Co když-co když...budu-"z očí se mi zase řinuly slzy, začala jsem vzlykat. Byla jsem vyčerpaná, vyděšená, svým způsobem jsem byla úplně mimo...Nedokázala jsem racionálně přemýšlet, začínala jsem panikařit, být hysterická...
"Ne, ne, Katy!Není úplně, nebudeš vlkodlak, věř mi!On tě nekousl a i kdyby ano, tak by musel být přeměněný, chápeš?Neboj se, neboj se..."utěšoval mě a i když používal naprosto logická vysvětlení, já je nedokázala pochopit, byla jsem neschopná je chápat, ale po chvíli mě jeho horká kůže a sladké rty přejíždějícími po tváři začaly uklidňovat, věděla jsem, že jsem v bezpečí...Že jsem zase s ním...
Po chvíli jsem se donutila zvednou hlavu a vnímat dění v místnosti...Remus se stále potýkal se Šedohřbetem, cítila jsem, jak se Siriusovo tělo napjalo, také sledoval souboj...Najednou jsem si připadala sobecká...Vždyť Remus může umřít, zatímco já tady hysterčím...
"Po-moc mu..."vydechla jsem, Sirius na mě pohlédl, zřejmě zvažoval, jestli zase nezačnu vyšilovat, ale když usoudil, že asi ne, rychle ale opatrně mě opřel o rám postele a rozeběhl se na pomoc kamarádovi...Sledovala jsem ten souboj, snažila jsem se udržet oči otevřené, ale začínalo to být čím dál, tím těžší...Vidění se mi zamlžilo a mě klesla víčka, jakoby v dálce jsem slyšela třísko skla a tlumené výkřiky...Až pak najednou, jako v protrhnutí bariéry, jakoby mi někdo zakřičel rovnou do ucha, jsem zaslechla řev, hrozivý, bolestný, zuřivý...
Nevěděla jsem, co se stalo, ale jedno jsem věděla dobře...nepatřil mým přátelům...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carrolline Carrolline | 22. srpna 2009 v 21:31 | Reagovat

No a prý sem vůbec nechodím...A jsem tu :D! Moc hezké, jenom nevím o co se tu jednalo a docela by mi zajímalo, čí to byl řev. Ale asi bylo dobře, že to nebyl nikoho z přátel, ne? Tak bych to nějak nehrotila... :D Ale jinak hezky napsané... :)

2 Carrolline Carrolline | 22. srpna 2009 v 21:32 | Reagovat

Jo a navíc první komentář!!! :D:D

3 Jaune Jaune | Web | 23. srpna 2009 v 17:27 | Reagovat

no ty jo, nová kapitola! paráda! byla nádherná, ze začátku sem si teda nemohla vzpomenout, co se to tam děje, ale pak jsem se chytla... takže nádhera ;)))

4 Sawarin Sawarin | Web | 23. srpna 2009 v 23:19 | Reagovat

Jůů.. Tak přece jsem se dočkala.. Nádhera, nádhera a ještě jednou nádhera.. Doufám, že bude Katy v pořádku.. A strašně moc se těším na pokračování..:)

5 nessa nessa | Web | 26. srpna 2009 v 18:24 | Reagovat

supr kapitola =)

6 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 28. srpna 2009 v 16:18 | Reagovat

no konečně! skvělý, úžasný a prostě dokonalý. doufám, že bude pokračování co nejdřív.

7 Moony Moony | Web | 28. srpna 2009 v 19:44 | Reagovat

tý jo.. husté:-) doufám že pokračko bdue brzo brzoučko:-D

8 miriela miriela | Web | 30. srpna 2009 v 17:49 | Reagovat

teda úplne hororový koniec, nervy na prasknutie, tak len dúfam, že na pokráčko nebude treba čakať dlho, chcem, aby všetko dobre dopadlo, je to jasné?

9 Steffi Steffi | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 20:36 | Reagovat

Moc dobrý. Těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama