XXXVIII. kapitola

7. června 2009 v 15:25 | maggie |  °°Friendship or love?°°
Tak mam kapču...:))no, já vim, že to je fakt po dlouhý době a přísaham, že jsem se to snažila napsat dřív, ale prostě...No včera jsem se znova koukla na komentáře a to co tam holky psaly...Nahnaly mi strach, tak jsem k tomu radši sedla a něco nasmolila...:))
doufám, že se to bude aspoň trochu líbit, fakt mi to dalo práci, úplně jsem z toho vypadla...:((
budu na sobě zase muset asi zapracovat, no...:))
tak jo, končim,
pa:)


38. kapitola:

Ta noc byla dlouhá, hodně dlouhá. Těžko se popisuje můj proces usínání, protože samo o sobě je to jen halda zmatených snů či představ, převalování se z jedné strany na druhou, oči i ve tři hodiny ráno upřené do stropu.
Trvalo mi to pár hodin, než jsem to konečně vzdala. Ležela jsem s rukama za hlavou, snažíc utřídit si myšlenky. Ani nevím, jestli jsem přemýšlela o tom, co nás za pár hodin čeká, myslí mi proplouvala jediná řádka, jako slova vytištěná na kusu papíru: Hlavně klid, přežijete!
Chabá útěcha mého vlastního mozku, ale co...Snaha se taky počítá, ne?
Když jsem na budíku rozšifrovala ručičky ukazující na půl čtvrté ráno, vzdala jsem to definitivně. Mátožně jsem se vyhrabala z postele a s vědomím, že bych stejně za hodinu a půl musela vztávat, jsem se vyhrabala z postele. Když jsem se potácela ke dveřím, všimla jsem si, že se na mě upírají Lilyiny oči. Taky nespala. Oplatila jsem jí pohled a bez jediného slova jsem vyklouzla na chodbu a ona se ke mně v posteli otočila zády. Teď jsme každá potřebovaly něco jiného. Ona chtěla být sama a já...já potřebovala Siriuse.
Všude panoval naprostý klid a pohoda, když jsem vklouzla na schodiště k chlapeckým ložnicím. Bosky jsem tiše vyběhla kamenné schody a už už jsem chtěla vzít za kliku dveří, když se najednou pomalu, tiše otevřely. Nejdřív jsem myslela, že z toho vypustím ducha, ale pak si moje podvědomí uvědomilo, že to nic zas tak strašného být nemůže a nakonec moje oči rozpoznaly tvář toho vetřelce. Sirius, samozřejmě.
Díval se na mě stejně překvapeně jako já na něj, na rameni ledebale přehozený ručník.
"Katy?"šeptl tak tiše, že jsem mu to musela odezírat ze rtů. Lehce jsem se pousmála a očima zabloudila na bělostný ručník v jeho rukou. Výmluvně pokrčil rameny a dlaní mi pokynul před sebe. Ani jsme nepotřebovali vysvětlování, prostě jsem šli. Oba stejným směrem...
Proplížili jsme se chodbou ruku v ruce, on jen v rozdrbaných džínsách, já ve starém tílku a plátěných kalhotách, ve kterých obvykle chodím spát. Před prefektskými umývárnami jsme se zastavili a Sirius zamumlal jakési heslo, kterému jsem se ani nesnažila rozumět. Před námi se otevřely velké dubové dveře a my beze slova vklouzli dovnitř. Sirius ze sebe stáhnul oblečení a já ho okamžitě napodobila.
Ani jsem nevnímala velikost koupelny, větší než moje a Lilyina. Ani krásu a vybavení, ornamenty ve skle...
Ne, prostě jsem na chvilku vypnula a ruku v ruce jsme se rozeběhli k poměrně velkému, vyhřívanému bazénku a skočili do 'hlubiny'.

*****

Hodiny odbíjející pátou hodinu ranní zněly jako umíráček. Celý hrad stále ještě spal, okolí bylo tiché, mrtvé...Ani ptáci nám nezpívali na cestu...Stála jsem v mudlovském oblečení před branou hradu, držíc se za ruku se Siriusem z jedné strany a Jamesem z druhé.
"Hlavně nezapoměňte, vy se jen přemisťujete, vedou nás Sirius s Regulusem, ano?"vyzíval nás naposledy Brumbál, když jsme stáli v řadě, všichni ruku v ruce, oči soustředěně přivřené.Cítila jsem, jak se mi Siriusova a Jamesova ruka začíná vyškubávat ze sevření a stiskla jsem ji ještě pevněji, oba na mojí žádost zareagovali stejně. Drtili mou malou dlaň ve svých velkých rukou a snažili se jít správným směrem. Najednou jsem měla pocit, že nemůžu dýchat, že mi něco tlačí na plíce i tělo, ale já byla klidná. Věděla jsem, že to tak má být...Sirius s Regulusem určovali směr naší cesty, abychom byli schopni dostat se přes ochraná kouzla Blacků.
Když jsme se s tichým puf objevili před rezidencí Blackových, bolestně se mi stáhnul žaludek, musela jsem se zhluboka nadechnout, abych při tom pohledu nezpanikařila.
"Jen klid,"uklidňoval mě Sirius. ON uklidňoval mě!Sakra!
Rozpačitě jsem na jeho slova kývla a vyrazila ke dveří, následující Brumbála a ostatní.
Slyšela jsem ředitele mumlat jakási kouzla a pak jsem viděla Regulusovu ruko přitisknutou na rám dveří. Propustka, na tomle okamžiku závisela celá naše výprava, pokud dům očarovali i vůči Regulusovi, nedostaneme se tam. Můžeme jen doufat, že měl Brumbál pravdu a Blackovi se zkrátka ještě nedoslechli a zradě jeji mladšího syna.
Trvalo to sotva pár vteřin, ale napětí by se dalo krájet...Všichni jsme upírali oči na dveře a když najednou s tichostí cvakly a otevřely se, málem jsme nadletěly radostí...a strachem.

Do domu jsme vešli téměř bez potíží, s tím jsme také počítali. Dům sám o sobě nebyl Voldemortovým výtvorem, pouze v něm byl schován jeho viteál. Podle Brumbálových slov: 'Dům je naprosto bezpečný, pokud nehledáte viteál lorda Voldemorta.'
Něco na tom bude...Hádám, že se Siriusovou matkou by jsme si hravě poradili, s hrstkou Smrtijedů jakbysmet...Potíže začnou až dál, ve sklepeních...
"Kde je ten obraz, chlapci?"zeptal se tiše Brumbál, oči upřené do tmy přijímací haly. Venku už svítalo, ale tady nebyla žádná okna, která by sluneční paprsky vpustily do domu.
"Kousek dál chodbou, pane,"opověděl Regulus a opatrně vytáhl hůlku. Chystal se rozvítit, abychom viděli dál, než jen na špičku nosu, ale Brumbál ho zarazil.
"Nejprve se musíme vypořádát s vaším domácím skřítkem,"připoměl nám ředitel.
"Kráturo!"křikl Regulus tlumeným hlasem do tmy. Všichni jsme napjatě poslouchali, ale nic se nedělo, dlouhou chvíli bylo slyšet jen zrychlené dýchání několika osob, ale pak se ozvalo hlasité 'prásk' a zčista jasna se před námi objevila malá osůbka s velkýma netopýříma očima a prasečím rypáčkem. Všichni jsme si viditělně oddechli, nikdo si neuvědomoval několika minutové rozpětí času, než se skřítek objevil...
"Pane,"uklonil se, nos div ne přitisknutý k zemi.
"Kde je matka, Kráturo?"zeptal se panovačným hlasem Regulus. Skřítkovi nadletěly obrovské uši a hlavu natočil na Rega.
"Odjela s pánem na ministerstvo, jako pokaždé, pane Regulusi. Ale vás jsem tady nečekal, dokonce jste si přivedl i ...přátele a-"
"Není nic tak zvláštního, že přijedu domů,"odsekl Regulus a raději skřítkovi přetlumočil všechny rozkazy, jejichž porušení by mohlo znamenat problém. Že o nás nemá ani ceknout mu Regulus zopakoval asi desetkrát...
"Samozřejmě, pane, jako hrob,"zaskřehotal skřítek a zlomyslně se ušklíbl. Nebyla jsem jediná, kdo si jeho pošklebku všiml. Sirius měl v ruce hůlku dřív, než jsme stihli mrknout a skřítek v mžiku ležel připlácnutý na zdi, sužovaný neviditelnými provazy.
Sirius zlostně zasyčel, když skřítkovi z pod špinavé bederní roužky vypadla jedna nit připomínající bavlnu. Všichni jsme na ni chvíli upřeně zírali, než nám došlo, co to znamená...
Někdo poslouchal!
Trvalo nám jednu vteřinu než jsme začali podnikat správné kroky. Brumbál s Lily ověřovacími kouzly zjišťovali počet nepřátel v domě, já s Jamesem, Lizzie a Remem jsme zabarikádovali chodbu a všechny vstupy do ní. Regulus se Siriusem se ve vzteku vrhli na potěšeně se usmívajícího Kráturu.
"Krvezrádce už nepatří do této čistokrevné rodiny, no ano!Paní se zříká těch, kdo ji tak neuvěřitelně zklamou!Krátura už není majetkem těch dvou zrádců, kteří mé paní tak moc ublížili...Zato slečna Bellatrix, ta-"
"Sklapni, ty odpornej skřete!"vyštěkl Sirius, zatímco ho Reg chytl pod krkem a odhodil ho ke zdi.
Všechno se seběhlo tak rychle, že jsme ani neměli čas začít panikařit.
"Je jich spousta!"vykřikla Lily věcně, když se k ní její kouzlo vrátilo. Brumbál přikývl.
"Přesto už se boji nevyhneme. Toto je naše jediná šance, jak viteál získat,"řekl a všem bylo jasné, co teď bude následovat. Brumbál nemohl jít do podzemí sám...
"Já půjdu,"šeptl Regulus a zastrčil si hůlku za pásek. Znatelně jsem slyšela, jak se všichni nadechli k protestu, ale už nebyl čas promluvit. Ozvaly se zvuky, které jasně dávaly na jevo, že naše ochrané štíty se lámou na kusy.
"Dobrá,"křikl Brumbál a všichni až na Jamese, Rema a Lily jsme se rozeběhli k obrazu paní Blackové na konci chodby. Žena na něm byla podivuhodně krásná, jako všichni rodu Blacků, ale její opálenou tvář hyzdila nenávistná maska, rychle jsem mávla hůlkou, přesně ve chvíli, kdy paní Blacková chtěla hlasitě ventilovat svoji nevoli. Lapala po dechu jako ryba na suchu, ale nebyla schopná vydat jedinou hlásku. Doběhli jsme k obrazu přesně ve chvíli, kdy se ozvala další hlasitá rána, jak se Smrtijedi snažili dostat přez naše zátarasy. Sirius spěšně vytáhl hůlku a zamumlal: "Sumpresio!"
Namodralý paprsek narazil přesně tam, kam měl. Obličej paní Blackové se roztáhl bolestí, když se plátno začalo pálit, až se v něm vytvořila díra akorát velká, aby tam prolezl dospělý muž. Před lety, když Sirius prozkoumával stavení, které pro něj bylo vězením, ta díra stačila k tomu, aby tam vlezl a s hrůzou zase vyběhl ven. Tehdy mu bylo sedm let, když vzal otcovu hůlku a nadšeně zkoušel kouzla na obrazu své matky, tehdy ho za toho otec zbil, dnes je nám tato zpráva nezaplatitelná.
Brumbál s Regulusem prolezli dovnitř a my je doprovázeli očima. Brumbál na nás naposledy kývl hlavou a zamumlal: "Opatrujte se!" V modrých očích zoufalství. Jsme jeho studenti a on nás teď musí opustit, když nám hrozí smrtelné nebezpečí.
"Buďte opatrní,"šeptla Lizzie, když díra v portrétu začala mizet. Já stále oči upírala na Reguluse s Brumbálem stojící v temnotě. Regulus mi pohled oplácel v očích něco neznámého, něco, co jsme zkrátka nedokázala pochopit. Pak sebou cukl a oči mu přelétli k bratru. Viděla jsem, jak si na půl vteřiny pohlédli do očí, pak díra zmizela a paní Blacková se na nás šklebila ve vší parádě.
Další hlasitá rána, tříštění skla a praskání dřeva nás probralo k vědomí dostatečně, rychle jsme se otočili a jako ve zpomaleném filmu sledovali, jak se do místnosti ze všech stran hrnou postavy zakukledé v černých pláštích.

*****

James, Remus a Lily vedle nás stáli dřív než Smrtijedi vůbec zaregistrovali, že jsme rozdělení. Jen na zlomek sekundy jsem si dovolila rozhlédnout se kolem sebe, odtrhnout oči od svých nepřátel. Sirius stál ochranářsky kousek přede mnou, jako vždy...Lily s Jamesem se dotýkali hřbetem ruky, hůlky namířené na Smrtijedy a Remus s Lizzie od sebe právě odtrhli pohled, možná poslední, kdy byli oba živí...
Odtrhla jsem pohled od Siriusovi tváře a soustředila se na zahalené postavy řinoucí se ze všech stran. Neodolala jsem možnosti spočítat je. Bylo jich čtrnáct. Dvakrát tolik, než nás a ještě víc...
Ta chvíle, kdy se všichni zastavili, rozestoupení kolem nás, byla nejhorší...Cítila jsem, jak mi po zádech stéká kapička studeného potu, ruce se mi roztřásly-stiskla jsem hůlku o to pevněji.

Postavy se k nám pomalu plížily, ani jedna z nich neměla na tváři masku, nebáli se, že bychom jim unikli, neměli důvod...Poznala jsem je. Bellatrix, Lucius, Avary, Crabbe, Geoyle,... Téměř celý náš ročník Zmijozelu...
Všichni se zlomyslně usmívali, měli nás v hrsti...
A my jsme čekali, čekali jsme na signál...Sirius, James i Remus tiše počítali. Smrtijedi byli stále dost daleko na to, aby je slyšeli. Rty se jim sotva chvěly...
"Ale, ale?Bratránku?Ani nevíš, jak ráda tě tady vidím!"zašvitořila sladce Ballatrix směrem k naší skupince. Sirius nehnul ani brvou.
"O tom vůbec nepochybuju, Bello,"ušklíbl se, hlas klidný, jakoby to byla jedna z mnoha hádek na školních chodbách...
"Jak dlouho už jsme se to neviděli?Týdny?Měsíce?"zašveholila, jakoby mluvila se starým známým, kterého dlouho neviděla.
"Nijak dlouhá doba, abys mi začala chybět, sestřenko,"usmál se mile Sirius.
"Nápodobně,"zakřenila se Smrtijedka.
"Omlouvám se, že zasahuju do vašeho rozhovoru, ale my jsme tady kvůli něčemu jinýmu. Bello?"vložil se do toho Lucius, na tváři stále úsměv.
"Ou. Promiň, Luciusi, samozdřejmě...Tak tedy...Hádám, že tu nejste sami..."stále se sebevědomě usmívala a pomalým krokem k nám začala přistupovat.
"Bezpochyby tady nejste sami,"pokračovala. "Krátura nám prokázal velkou službu. No ano.Není krása mít své věrné?"
"Samozdřejmě,"přikývl účastněne Sirius. "A ještě krásnější mít své poddané, co?"
Úsměv na Bellině tváři ztvrdl.
"Kde je Brumbál s Regulusem?"zeptala se příkře, teď už bez stopy přívětivosti. Sirius se na ní jenom provokativně usmál.
"Kde jsou?!"zavrčel Lucius.
"Devět,"šeptl tiše James zrovna ve chvíli, kdy se Luciusův hlas rozlehl přes halu.
"Nemá cenu vzdorovat, bratránku!"usmála se znovu Bellatrix. "Nebo se snad mám zeptat tvé roztomilé kamarádky?"namířila hůlkou na mě.
Usmála jsem se.
"Ty mi to neřekneš?"zašišlala na mě. V očích jí probleslo zadostiučinění. Už už se připravovala použít jednu ze zakázaných kleteb, když....
"Deset!"vykřikl James a hala se rozsvítila všemožnými barvami. Lily s Remem omráčili každý jendoho smrtijeda a James, Sirius a Lizzie svými paprsky zakuklence odhodili dobrých pár metrů dozadu.
Já jsem hůlkou mávla nad Bellinu hlavu a užívala si, když Smrtijedka hlasitě zaječela a vzápětí jí pohřbily trosky, kdysi jistě krásného a drahého, lustru.
"Odpověď,"křikla jsem směrem k ní a namířila hůlku na dalšího z protivníků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 miriela miriela | Web | 7. června 2009 v 17:10 | Reagovat

paráda :) no mala som strach, ale teraz na konci to vyzeralo celkom fajn, tak sa mi vrátila nádej :D

2 Sawarin Sawarin | Web | 7. června 2009 v 21:20 | Reagovat

No teda.. Já kulím oči.. Úžasná kapitola. Napínavá a fakt nádherně napsaná.. Moc se ti povedla. Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat. Ale vážně moc..:)

3 Adelhaida Adelhaida | 8. června 2009 v 20:53 | Reagovat

Luxusní kapitola :-) Chtělo by to další :D

4 papája papája | 10. června 2009 v 11:18 | Reagovat

mno dobře, tak sem se mírně uklidnila:D... Ale já už potřebuju náznak... Notááááák(už se to silně blíží yvydírání:D)

5 Peťuďas Peťuďas | 10. června 2009 v 20:26 | Reagovat

tý jo tak to je dost napínavý ... honam další ať nejsme napnutý jak guma u kalhot :o)

6 nessa nessa | Web | 17. června 2009 v 17:07 | Reagovat

skvělá kapitola, fakt moc povedená, nemůžu se dočkat další

7 Jaune Jaune | Web | 8. července 2009 v 20:21 | Reagovat

tak tuhle povídku prostě... žeru :) těším se na pokráčko :)

8 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 9. srpna 2009 v 23:09 | Reagovat

tááákže, tohle bude asi trošku na dýl. před pár dnama jsem tuhle povídku až sem a konečně jsem se dostala k tomu, abych jí okomentovala. nejdřív chci říct jednu věc: upřímně doufám, že v tý povídce budeš pokračovat, protože by to bylo hrozná škoda, kdyby to tak nebylo. tahle povídka je naprosto skvělá, úžasná a dokonalá. a ty jse prostě Spisovatelka s velkym S. umíš úžasně vyjádřit pocity, vztahy mezi jednotlivejma postavama a psachologii postav.
ta povídka mě ohromně bavila i když byla veselá a stejně tak mě bavila i když byla smutná. občas jsem u toho brečela jak želva. třeba když Katy zasáhnul ten šíp, nebo když Sirius skoro umřel.
umíš skvěle vystihnout ty akční scény. vždycky mě perfektně dokázaly vtáhnout do děje.
upřímně doufám, že na konci povídky budou všichni hlavní hrdinové živí a šťastný a je to jedna z mála povídek, u který si přeju, aby skončila happyendem.
jenom prosím o jedinou věc. přidej co nejdřív novou kapitolu. PROSÍÍÍÍÍÍÍM!!!

9 Angelika Vero-nika de la Rose Angelika Vero-nika de la Rose | 17. srpna 2009 v 2:29 | Reagovat

ÁÁÁ, Maggie, ani nevíěš jak mě štve že tady to končí... xD před pár dny jsem objevila tvůj blog a všechny kapitolovky jsem naprosto zhltla!!!! Je to vážně skvělý!!!! Piš dál, prosím, prosím, prosím!! Nejsem si jistá, jak dlouho bez tý drogy vydržim!!! máš  pře sebou hvězdnou budoucnout, jako skvělá spisovatelka...Ani nevim čim dalšim bych měla vyjádřit svojí oddanost týhle povídce!!! je to prostě úžasný!!!! :o* Piš ale kapči i k těm ostatním povídkám, ju? :o) vážně se těšim na další kapču.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama