Alice a Jasper

15. června 2009 v 20:47 | maggie |  °°100 let sám°°
Nazdárek!:)
mam další část ke 100 let sám...:))tentokrát je o vzahu Alice a Jaspera, o jejich prvním setkání...vážně doufám, že jsem to moc nepokonila a bude se to aspoň trochu líbit...:)
tak zatim, :)


Alice:

Bylo pár minut po půl šesté ráno, když jsem se smíchem odstrčila nenasytného Jaspera a vyskočila na nohy. Měla jsem pouze dvě hodiny na to, abych se připravila do práce. Možná se vám to zdá zvláštní, ale i upíři se musí nějak živit...No dobře, živit tak úplně nevyjadřuje můj moje potřeby, šatit je rozhodně trefnější.A taky ty postele něco stojí, chápete ne?Jasperova nátura je neuvěřitelná a je téměř nemožné ji zkrotit...
Jsme spolu za týden přesně tři roky, v upířích měřítkách naprosto nicotný čas, ale přesto...
Ani si neumíte představit, jak mě vidina jeho tváře dokázala udržet nad vodou!Díky němu jsem se dokázala smířit s tím, co jsem, byla jsem naprosto sama, bez minulosti, bez vzpomínek, a přesto jsem měla za čím jít...Věděla jsem, že tam někde v dálce mě čeká lepší budoucnost, než bezcílné toulání se po světě, vyhýbání se lidem ze strachu, že jim ublížím...To Jasper a jeho krásná tvář mi ukázala jinou cestu, ne tak krvavou...Cestu ke zvířecí krvi...
Trvalo mi desítky let, než jsem svou jedinou lásku konečně našla. Bloumala jsem po světě, ve svých vizích jsem hledala jakýkoli náznak, kousíček místa, který by mi byl povědomý, abych měla za čím jít, po čem pátrat...Až tehdy, když moje naděje téměř pohasly...Stála jsem sama uprostřed deštěm sužovaného lesa a dívala se do dálky. Byla jsem kousek od mýtinky, na které seděl mladý pár. Schovávali se před ostatními, v této době bylo nepředstavitelné mít vztah bez manželství...Oni ale na sňatek byli příliž mladí, znala jsem jejich důvody a také hloubku jejich lásky...Tolik jsem jim záviděla, až jsem cítila, jak mi zloba zaplavuje srdce...Chybělo tak málo a mohla jsem jim ukázat, co to je samota!Mohla jsem zničit jejich štěstí, rozeběhla jsem se a za několik málo vteřin jsem stála mezi stromy a sledovala chlapce, jak svírá křehkou hnědovlásku v náručí, právě ji políbil...Už už jsem se připravovala ke skoku, když se mi před očima znovu objevila jeho tvář. V jeho překrásném obličeji byl vidět náznak smutku. Velkého, potlačovaného pocitu samoty...Tak jako mnohokrát mi zabránil udělat něco, čeho bych později hodně litovala...
Uvolnila jsem svůj postoj a zmizela přesně ve chvíli, kdy se pár otočil a podíval se na místo, kde jsem před okamžikem stála...
Takových vidin jsem měla už spousty, vždycky se objevily a stejně rychle zmizely, ale tahle ne...Měla jsem jeho tvář před očima celou dobu, co jsem běžela hustým lesem až ke stádu srn, na okraji lesa. Jediným skokem jsem srnu skolila a začalá sát její krev, jeho tvář mi stále zastiňovala zrak...
Teplá krev mi proudila hrdlem, ale já její sladkou chuť téměř nevnímala. Stále jsem se nemohla nabažit jeho tváře, zkoumala jsem každý kousek jeho obličeje, barvu jeho vlasů, široká ramena...
Najednou se obras rozšířil a já mohla vidět ulici města, ve kterém byl...Přikrývka deště všemu dala šedivý nádech, hodiny právě odbily poledne, ale koně dál svědomitě táhly kočár po mokrých silnicích, Jasper se rozhlédl kolem, oči černé jako noc, žíznivé, a pohled mu padl na malou holčičku držící se maminky za ruku, když společně přebíhaly silnici pod nejbližší střechu, smečka psů uvázaná na terase hostince, kůň podupávající před střižírnou šatů, a tam na rohu bude malá tmavá hospůdka, plná jakýchsi pochybných individuí....
Málem mi zaskočilo, oči se mi rozšířily poznáním a já se odtrhla od svého jídla. Upustila jsem mrtvé tělo srny na zem a rychlostí vystřelené rakety jsem zamířila ke městu, kde jsem měla pronajatý pokoj. Za nedlouho jsem stála uprostřed silnice, kde jsem Jaspera viděla ve své vizi. Rozhlížela jsem se, hledala ho...Až po chvíli mi pohled padl na vysoké věžní hodiny, bylo něco po půl jedenácté. Mále jsem netrpělivostí zavrčela, věděla jsem, že nemá cenu stát tady na ulici, akorát by to přineslo další klepy, už tak mě měli ve městě za podivína...
Zamířila jsem do té hospůdky na rohu a jakmile jsem vešla dovnitř švihla jsem sebou na barovou židličku.
"Co to bude, krasotinko?"zamlaskal na mě obtloustlý vrchní a malýma prasečíma očkama si mě měřil od hlavy až k patě. Málem se mi z toho jeho pohledu zvedl žaludek...
"Whisky,"poručila jsem si, ačkoli jsem věděla, že mě alkohol nijak nepomůže, nepovzbudí...
Seděla jsem tam, jako na trní, každých pár minut jsem se dívala na nástěné hodiny a modlila se, abych se nemýlila a on skutečně přišel.

Jasper:

Toulal jsem se světem, aniž bych aspoň trošku tušil, kam mám namířeno, za čím jít...Můj dřívější život, násilí a smrt, mi nedovolovaly krmit se tak často, jak by to mé tělo potřebovalo. Když jsem procházel tím ponurým, špinavým městem v krku mě pálila nezkrotná žízeň. Mé horší já si představovalo ta jatka, jak bych během jediné vteřiny zmasakroval všechny lidi na malém, ošklivém náměstíčku, nikdo by nepřežil, aby mohl vyprávět o tom, co viděl...
Rozhlédl jsem se. Hodiny ukazovaly za minutu dvanáct. Netvor v mé hrudi se neklidně vrtěl, kdykoli připravený zaútočit. Oči pozorně sledovaly každičký záhyb náměstí, každičký pohyb těch slabých lidí, kteří splašeně přebíhali z obchodu do obchodu, báli se aby nezmohli.
Cítil jsem každičký závan emocí, které se těm lidským bytostem promítly v mozku. Muž sedící na verandě před tkalcovstvím-byl spokojený, téměř samolibý, mohl jsem jen hádat, co za tím stojí...
Žena stojí za prosklenou výlohou jednoho z obchodů byla téměř hysterická, sledovala velké, studené dešťové kapky a zmocňovalo se jí zoufalství, hádal jsem, že kvůli dešti nestíhá nějakou schůzku-jak malicherné!
Mladý manželský pár se k sobě šťastně tulil, chlapec byl pyšný na svou krásnou manželku, nadšený, že ho ostatní vidí v její společnosti, zato dívka cítila nic než štěstí, milovala svého muže.
Pohled mi padl na maminku s dítětem, malou holčičkou, jak spěšně přebíhají silnici. Jejich emoce mně zaujaly...Dívenka byla zmatená, netušila, kam ji maminka vede, žena měla jak v myšlenkách, tak ve tváři vepsanou úzkost. I přes celé náměstí jsem slyšel její splašeně bušící srdce, žal se jí rozléval celým tělem, musela dát sbohem své dceři...
Zvon se rozezněl prvním úderem poledne, když dívenka zvedla hlavu a její oči se střetly s těma mýma, na krátkou vteřinu se jí na tváři promítl strach, byl to výraz naprostého zděšení, ale než jsem v jejích očích stihl vyčíst víc, holčička odvrátila hlavu a rychle se rozeběhla za maminkou.
Rychle jsem odvrátil pohled od jejich vzdalujících se postav a snažil jsem se vytlačit jejich emoce z hlavy. Proč se mě tak bála?
Pokusil jsem si představit si, jak můj obličej vypadá zvenčí...Měl jsem ve tváři tak jasně vepsanou lačnost?Touhu po krvi?
Prudce jsem potřásl hlavou. Nesmím dovolit, aby mne takhle zradil můj vlastní obličej...Už nechci znovu zažívat strach svých obětí...Už ne!

Už jsem dál nedokázal prožívat ty všední emoce obyčejných lidí. Přidal jsem do kroku, bylo tak otrávné muset předstírat pomalost, nemoci se skutečně rozeběhnout!
Cítil jsem, jak kolem mě začíná povávat vítr čím dál větší rychlostí, ale bylo mi to jedno. Vnímal jsem údiv lidí, které jsem minul...Ale nezáleželo mi na tom. Chtěl jsem utéct, být pryč od pokušení, nechtěl jsem znovu zabít...
Nic na světě by mě v tu chvíli nedokázalo zastavit od mého zbabělého úniku, kromě té vůně....
Praštila mě do nosu tak silně až jsem zavrávoral. Byla to ta nejsladčí, nerozkošnější vůně, jakou jsem kdy cítil. Dokonalá vyváženost květin a stromů, medu a soli, dřeva a vzduchu...Byla překrásná, bez pochyby upíří...
Na chvíli jsem zaváhal-mohl by být nebezpečný...
Rozrazil jsem dveře dřív než mě moje opatrnost stihla varovat a skutečně!Moje oči padly na drobnou černovlásku sedící na barové židličce...Byla ke mně natočená celým svým tělem, na tváři úsměv, v mrtvém srdci štěstí...Vyskočila na nohy tak rychla, jak to umí jenom upír, můj pud sebezáchovy křičel, hlasitě řval...Kdyby na mě teď zaútočila, něco tak nádherného bych nedokázal zabít, prohrál bych...
Střetl jsem se s jejíma očima a první co mě v tu chvíli přišlo na mysl, bylo, že jsou neuvěřitelně krásné, byly bezchybně vepsané do jejího drobného obličeje, dokonale doplňovaly jemné rysy její tváře...Ale to hlavní, co mě skutečně zarazilo, byla ta barva...Byly zlaté, jako roztavená měď, jako dva nablýzkané jantary...
"Nechal jsi mě čekat velmi dlouho,"zašeptala hlasem zvonivým a nádherným, jako všechno na ní. Bylo to jako zašeptání větru, tak uklidňující...Opravdu nikdo neslyšel, jak mi z duše začal padat ten pocit samoty?Ta bezmoc, která mě poslední léta provázela?Najednou jsem byl volný, svobodný, krásně se mi dýchalo...
"Promiňte, slečno,"sklonil jsem hlavu, oči sklopené k podlaze...
Ta dívka ke mně pomalu přistoupila, v hlavě jí vybuchovaly různé emoce-štěstí, láska, nadšení, radost...touha...
Prstem jemným jako hedvábí mi pomalu zvedla hlavu a tím mě donutila upřít na ní oči, byla tak malinká a přesto tak překrásná...Usmívala se tím nejsladším úsměvem, jaký jsem kdy viděl, oči rozzářené štěstím...
"Tak dlouho jsem tě hledala,"špitla tak tiše, že jsem to mohl slyšet jenom já. Ani upír stojící jen pár metrů od nás by nic nezaslechl...
Sledoval jsem každou křivku jejího obličeje, pozoroval jak jí pramen čokoládových vlasů spadá do očí, neodolal jsem a zvedl ruku, neucukla, když jsem se dotkl jejího obličeje, slastně přivřela oči...
Chytl jsem ten pramen vlasů a odtáhl jí ho z obličeje, vnímal jsem hebkost jejích vlasů, jejich jiskřivou konturu...Jako všechno na ní byly dokonalé...
Rukou mi přejížděla po tváři a krku, hladila jizvy, které hyzdily můj obličej, probírala se mi ve vlasech...Každý dotyk jejích teplých prstů mi do těla vplavoval vlnu elktrických ran. Energie mi proudila tělem, cítil jsem tu statickou elektřinu mezi námi...
Nedokázal jsem se zastavit, tu malou neznámou upírku, která mi tak učarovala jsem sevřel v náručí tak rychle, že to lidské oči nemohly postřehnout a nenasytně vpil své rty do těch jejích...
A ona se nebránila, neodtrhla mě od sebe, i když by to jistě dokázala, byl jsem silný, ale nikdy ne silnější než jiní upíři, byl jsem pouze lepší.
Tiskla mě k sobě tak pevně, že by lidskému muži roztrtila kosti na padrť, ruce měla zapletené v mých vlasech, rty přitiskuté na ty mé...I já ji odmítal pustit, rukama jsem ji hladil po zádech-opravdu mi dělalo problémy, aby jí neroztrhl ten těžký kabát, který měla na sobě-svoje tělo tiskl na to její...Cítil jsem se, jakobych právě našel něco, co vždycky patřilo ke mě samému, ale nikdy to nebylo moje. Nenarodil jsem se s tím, ale k životu jsem to bezmezně potřeboval...Byla to druhá půlka mého nehybného srdce, druhé půlka mojí osobnosti...
Vytrhla mě z mojí samoty, zachránila před vlastní myslí, našla způsob, kterým bych mohl být upírem a přitom žít, nelovila lidi, to zvířecí krev zbarvila její oči tak krásným zlatým paprskem...
Našel jsem svoji druhou polovičku, lásku, kterou nic nedokáže zničit...Nikdy!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelhaida Adelhaida | 27. června 2009 v 15:39 | Reagovat

Eh .... Stmívání nesnáším :-D
Takže žádnej komentář k tomu nemohu dát :-D

2 Andrea Andrea | 10. srpna 2009 v 20:22 | Reagovat

no tak to máš blbý, já ho zase zbožňuju... ta povídka je fakticky krásná.. alice a jasper se k sobě upe moooc hodí.. :-)

3 Ivet Ivet | 12. srpna 2009 v 21:24 | Reagovat

Nádhera:D:d

4 Kate Kate | Web | 23. srpna 2009 v 14:47 | Reagovat

To bylo boží, krásný, prostě dokonalý!!! :))

5 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 17. října 2009 v 16:21 | Reagovat

Celkem pěkná

6 zuzka zuzka | 15. listopadu 2009 v 16:41 | Reagovat

hezké

7 alice alice | 11. dubna 2015 v 21:58 | Reagovat

nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama