1935-Zachránění andělem

27. března 2009 v 17:41 | maggie |  °°100 let sám°°
Tentorkát pohled Rosalie...:))sand se bude líbit...


"Edwarde!Kdy naposledy jsme spolu byli lovit, hm?Nechci jít sama!"dorážela jsem na svého staršího bratra, ve snaze odtrhnout jeho pohled od jedné z těch tlustých knih, kdy normální člověk omdlévá jen při pohledu.
"Nemám čas, Rose,"odbyl mě nepřítomě, oči stále upřené do knihy.
"A co máš na práci?Přečíst dneska celou Carlislovu knihovnu?"prskla jsem nakvašeně. No jo...Ten když se do něčeho zažere, tak je dost složité přivést ho na jiné myšlenky.
Dobrou náladu mi tím ale rozhodně nezkazil. Rychle jsem se vymrštila do sedu a nadějně jsem se otočila na svou adoptivní matku.
"Esme?"
"Promiň, zlato, ten interiér musím mít navrhnutý do zítra,"zatvářila se omluvně. Zamračila jsem se a otočila se na svého otce.
"Carlisle,"div jsem neškemrala. Upírala jsem na něj psí oči ve snaze trošku s ním hnout.
"Za deset minut mám být v nemocnici,"zhatil mé naděje a na důkaz svých slov se začal oblékat do dlouhého tmavého kabátu a do pravé ruky popadl svůj všudypřítomný kufřík. No jo...Náš pan doktor...Vysoce ceněný, uznávaný a až neuvěřitelně pracovitý...Má štěstí, že nepotřebuje spát, jinak by se už dávno zhroutil...
Zklamaně jsem se zabořila zpět do pohodlného křesla. Carlisle to uviděl a na chvíli se ještě zastavil ve dveřích: "Jestli chceš, Rose, můžeme jít zítra. Klidně všichni společně. Já si mohu vzít volno a Esme bude mít ten dům také navrhnutý. Možná by jste ani nemuseli do školy, mohli bychom si prodloužit víkend o pár dní, co říkáš?"
Usmíval se na mě tak dobrosrdečně, že jsem nějak zapoměla tu trefnou ironickou poznám, kterou jsem ho nejdřív chtěla počastovat.
Edward se vedle mě pobaveně uchechtl, když si přečetl mé myšlenky, marně pátrající po drzé odpovědi.
"Ne,"odpověděla jsem po chvíli. Věděla jsem, že Carlisle by z nemocnice nejradši nevystrčil čumák. Zrovna tady řádí nějaká epidemie, která si vyžádala už několik obětí. V tak malém městečku jako je Rebison je to ta největší katastrofa. A Carlisle dělá všechno pro to, aby pomhl. Je to jediný opravdu schopný doktor ve městě, upínají se na něj naděje všech obyvatel. Už tak je pro něj težké dodržovat nutné intervaly mezi prací: 'čas na spánek'( který on samozřejmě nepotřebuje).
"To nevadí. Půjdu sama. Rodinný výlet můžeme podniknout, až tady bude klidněji..."
Na Carlislově tváři se objevila úleva, přesně jak jsem říkala...Byl to ten nejsoucitnější člověk jakého jsem kdy poznala. No člověk.....Ale je pravda, že i mezi lidmi se takových jako je on, najde opravdu málo...
Esme se na mě usmála, šťasná, že mám pochopení...
"Ano, určitě v nejbližší době!"přikývl Carlisle a pak se podíval na hodiny. "Musím jít. Buď opatrná, Rosalie!"
Jakkoli pro něj byla jeho práce doktora důležitá, rodinna byla důležitější...Věděla jsem, že kdybych ho opravdu požádala, aby se mnou šel hned teď, souhlasil by...
Mávla jsem mu, dřív než stihl zmizet ze dveří a pak jsem se otočila zpět do krásného obýváku. Samozřejmě Esmiina práce...Po chvíli jsem se zvedla a vydala se ke dveřím.
"Vrátím se někdy k ránu,"oznámila jsem ještě Esme, aby neměla strach a chystala se vyrazit do stmívajícího se večera.
"Dávej na sebe pozor, zlato,"křikla za mnou starostlivě Esme. Jakoby existovalo nějaké nebezpečí, které by mě mohlo ohrozit...V duchu jsem si odfrkla...Ne však nad Esmiinou starostí, ale nad sebou samotnou...Nad tím, čím jsem...Čím jsme my všichni...Nezničitelní, neporazitelní, nesmrtelní, překrásní...Nic úžasného, když vezmete v úvahu, jak moc díky tomuhle životu můžete ztratit...Tolik jako já...Přesto jsem Carlislovi nic nevyčítala...Nevyčítala jsem mu, že mě proměnil, protože...Jakkoli se zdál tento život nesnesitelný, měl i své světlejší stránky...A jednou z nich jsem si prošla právě dnes v noci...Byla možná světlejší než jakkékoli jiné dny nesmrtelnosti, ale přesto byla od shora až dolů pokapána černým inkoustem. Mým pokušením. Mou bolestí, kterou jsem musela vydržet, aby se mé dny staly snesitelnějšími...Co snesitelnějšími...Krásnějšími!
Vůbec jsem neměla ponětí, jak moc se můj život dneškem změní. Čekal mě obyčejný lov, jako jakýkoliv jiný v mé existenci...
Vyběhla jsem do padající tmy a rozhlédla se kolem domu. Jižně jsem mohla mezi stromy spatřit světla domů a kousek východně od města se rozprostíraly zelené louky a pole patřící k malým farmám v okolí. Tam jsem běžet nemohla. Vlastně nejčastěji jsme chodili lovit do hustého lesa na západě, kde byla velká hojnost losů, srn a vlků, ale tentokrát mě tyto vyhlídky nijak nelákaly...Můj pohled padl na vysoké hory tyčící se asi deset kilometrů od domu, ke kterým vedl tmavý les a rozprostíral se přes jejích úpatí i úžlabiny....Apalačské hory.
Najednou jsem měla jasno, kde dnes budu lovit. Netušila jsem proč, do hor jsme chodili jen zřídka, bylo zbytečné 'trmácet se' tak daleko, když jsme měli potravu téměř za domem, ale dnes mě hory přitahovaly...
No jo...Asi jsem se opravdu nudila, protože jinak to vysvětlit nedokážu...Nicméně jsem se rozhodla. Rozeběhla jsem se na sever a za sebou jsem, jako zašeptání větru, zaslechla Edwardovo varování: "Buď opatrná..."
V mysli jsem se na něj usmála, abych ho uklidnila a světelnou rychlostí zmizela v horách Tennesse.
První na co jsem narazila bylo poměrně velké státo losů. Váhala jsem jenom chviličku, než jsem se vrhla na staré, na první pohled nemocné zvíře. Necítila jsem potřebu zardousit nejsilnějšího samce a připravit tím stádo o vůdce, tu noc jsem v sobě cítila desítky druhů soucitu. Když lovím tak aspoň tak, aby to napáchalo co nejméně škody.
Zvláštní....Tímhle jsem se jen málokdy řídila. S Edwardem jsme většinou soutěžili, kdo uloví větší kořist. Brali jsme to jako zábavu. Ale dnes jsem takovou potřebu necítila. Skočila jsem na zoufale sípajícího samce a jediným pohybem jsem mu zlomila vaz. Netrpěl. Ostatní zvířata se dala na panický úprk, když si všimla, že jen pár metrů od nich byl zabit jeden člen jejich stáda.
Nechala jsem je běžet a sama se sklonila nad mrtvým tělem. Zakousla jsem se mu do krku v místě, kde tepala ještě horká krev.
Všechno byla otázka jen pár minut, než jsem se zvedla od bezvládného těžkého těla a vydala se hlouběji do hor. Potkala jsem ještě několik stád srn i losů, ale jen málokdy mě nějaké zaujalo. Nakonec jsem ulovila ještě jednoho jelena, kulhajícího na pravou přední nohu, když jsem se rozhodla oklikou se vrátit zpět. Právě začínalo svítat, když jsem ukrývala mrtvé jelení tělo do hluboké díry. Rozhlédla jsem se kolem sebe a trošku mě vyděsily silné sluneční paprsky, které prozářily zmrzlou zem. Dnes do školy nepůjdu tak jako tak...Díky mému úsudku jsem si mohla být jistá, že mám času víc než dost.
Lidskou rychlostí jsem se rozeběhla směrem na západ tak, abych ani o metr nesestoupila níž. Běžela jsem po úpatí a užívala si svobody. Zrychlovala jsem, zpomalovala...Jak jen se mi zachtělo.
Užívala jsem si ten pocit, kdy mi ledový vítr proplouvá kolem obličeje, pohazuje s mými zlatavými vlasy a hladí mě po tváři.
Právě jsem probíhala kolem vysokého rozbouřeného vodopádku, když jsem zachytila čerstvou vůni. Tentokrát to ale nebyl los ani jelen. Nebyl to ani vlk...Jen částečkou své mysli jsem vnímala ještě jeden pach, pach rozzuřeného medvěda, ale to pro mě v tu chvíli nic neznamenalo...To jiná vůně naprosto omámila mou mysl, zastřela můj zdravý rozum...Neváhala jsem ani dvě setiny sekundy a už jsem smrtelnou rychlostí mířila za tou vůní. Vůní čerstvé lidské krve...
Trvalo mi jen dvě vteřiny než jsem našla to, co jsem hledala. Velkého černého medvěda tyčícího se nad mladým mužem, celým pokrytým krví, tváři skřivenou bolestí...Vlítla jsem na malou mýtinku, na úpatí skály, kde se celý masakr odehrával, ani jsem nepřemýšlela o vzpouře. Mé tělou toužilo po jediném. Stačilo tak málo...Jen strčit medvěda ze skály, zabít ho a pak se vrhnout na toho mladíka. Zemřel by rychle. Ani by si nestihl uvědomit, co se stalo. Byla by to příjemější smrt, než roztrhání medvědem na kusy...
Už už jsem chtěla odhodit medvěda a provést svůj plán ve skutečnost...Když najednou ten mladík pootočil hlavu a upřel na mě dva krásné ametisy, naplněné bolestí a smířením. Věděl, že zemře, už nedoufal v záchranu.... Ale když jeho oči spočinuly v těch mích, rozšířily se hrůzou...Ten pohled mě zarazil, zamrazil mě na místě. Měla jsem pocit, že ho znám...Byl tak krásný. Modré duhovky i na pokraji smrti prozařovaly celý obličej, černé kudrlinky se mu vlnily podél obličeje...Přesně takhle jsem si představovala syna své nejlepší kamarádky až dospěje. Ale tehdy jsem si myslela, že se budu dívat na to, jak roste...To se mi nesplnilo, ale teď...Teď jsem měla pocit, že ho vidím před sebou, že to je její malý chlapeček, kterému jsem byla kmotrou...
Zaváhala jsem jen na chviličku, sotva znatelnou, když se ve mně znovu probudila krutá šelma toužící pouze po jediném. V hrdle mi hořely bolestivé plameny a spalovaly mě ze vnitř na popel. Nakrčila jsem se do bojové pozice, když se medvěd znovu napřáhl a uhodil toho mladíka tak silně, že mi tím rozpáral téměř celý hrudník. Mladík sykl bolestí, dopadl na zem, tvář otočenou ke mně. Znovu se mi podíval do očí. A já znovu nebyla schopna pohybu. Šelma ve mně ztichla a oheň v mém krku jsem skoro nevnímala. Byl vyděšený, měl strach...Ale ne o sebe...To už ne. On už totiž neměl šanci, věděl to.
"Uteč,"vydechl z posledních sil tak tiše, že by ho normální smrtelník neměl šanci slyšet. Asi ani netušil, že si právě zachránil život. Toto jediné slovo ve mně rozhodlo. Zadupalo tu rozzuřenou šelmu toužící po jeho krvi hluboko do mého nitra a já se vrhla na černého medvěda, který se právě chystal zasadit mu smrtící ránu.
Narazila jsem do jeho trvdého těla a společně jsem se odkutáleli z mladíkova dosahu. Jen nepatrnou částí mysli jsem si uvědomovala, že to ten chlapec celé pozoruje spod přivřených, unavených víček.
Srazila jsem medvěda k zemi a jedinou ranou jsem ho zabila. Shodila jsem ze sebe jeho mrtvolu a rozeběhla se k umírajícímu mladíkovi.
Padla jsem vedle něj na kolena a sklonila se nad jeho krvácející ránou. Šelma ve mně spokojeně zavrčela, ale dřív než stihla vystartovat, zazdila jsem ji zase zpět. Už jsem byla rozhodnutá, že toho chlapce zachráním...A naprosto jasně jsem věděla jak. Neexistoval způsob jak tyto zranění vylečit, aby přitom mohl zůstat člověkem....To jsem věděla. A také jsem věděla, že já bych ho nedokázala přeměnit. Už tak jsem zápasila s nutkáním okamžitě ochutnat jeho sladkou krev.
Mladík si mého zaváhání neměl šanci všimnout. Všechno se událo během půl sekundy. Klepal se po celém těle. Těžce oddechoval. Jeho srdce bušilo jako o závod. Jakoby chtělo nahnat všechny ty údery, o které přijde. Natáhl ke mně z posledník sil velkou, ale prokřehlou dlaň a já jí bez zaváhání chytla a pevně stiskla. Jeho oči začínaly pohasínat...
"Ne!"vyjekla jsem vyděšeně a jeho ruku pustila. Utrhla jsem si rukáv od košile a přitiskla ho na nejvíce krvácející ránu na jeho hrudi. Pevně jsem ji obmotala cárami látky, které zbyly z jeho oblečení a sklonila jsem se nad ním.
"Anděli..."zašeptal tak tiše, že jsem i já musela spíš odezírat ze rtů, než abych ho slyšela. Natáhl ruku k mému obličeji ve snaze, dotknout se mé tváře. "Děkuju..."
To bylo poslední, co z jeho úst vyšlo. Jeho oči se zavřely a já si byla jistá, že kdybych mohla, tak teď prodlévám hektolitry slz. Klečela jsem u něj jako přimrazená, sotva schopná pohybu. Přestala jsem dýchat a pouze jsem sledovala mladíkovu klidnou, smířenou tvář...V očích mě zaštípalo...Znovu jsem před sebou viděla toho maličkého chlapečka, chechtajícího se bezzubým úsměvem v náručí mé kamarádky....
"Ne!"vydechla jsem a popadla ho do náruče, jakoby nevážil vůbec nic. Až po chvíli jsem si uvědomila, že stále slyším tlukot jeho srdce...Zpomalovalo se. Ale přesto tlouklo....Rozeběhla jsem se dólů z hor, přeskakovala jsem potoky, řeky, propasti, jakoby to byly malé louže, do které jsem nechtěla šlápnout, abych se nenamočila. Stále jsem zrychlovala a každou vteřinu jsem se modlila, abych se tam dostala včas. A aby Carlisle už byl doma...Aby ho mohl zachránit. Aby souhlasil...Ještě nikdy jsem nebyla tak zoufalá, jako právě teď.
Když jsem byla pouhých pár kilometrů od našeho domu, začala jsem v duchu hystericky řvát. Tak hlasitě, jak jen to bylo možné.
Edwarde!Edawarde!Potřebuju pomoc!Carlisle!Pomoc!Umírá...
Volala jsem zoufale, v náruči třímajíc bezvládné tělo zhruba dvacetiletého mladíka. Mé vytříbené smysly naprosto jistě cítily, že jeho život vyhasíná, jeho srdce zpomaluje a mělký dech se zadrhává...Začala jsem panikařit. Tak moc mi záleželo na životu toho obyčejného lidského kluka! Nedokázala jsem to vysvětlit, ale byla jsem si jistá, že bych nepřežila, kdyby zemřel.
Netrvalo to ani pět vteřin po mém vnitřním křiku, když jsem asi pět set metrů před sebou uviděla tři postavy řítící se lesem jako smyslů zbavení.
Bežela jsem jim vstříc, neschopna zpomalit...Málem jsem se úlevou zhroutila, když jsem je uviděla pouhých padesát metrů od sebe. Tu vzdálenost překonali ze sekundu a okamžitě mi stáli po boku. Položila jsem toho chlapce na zem, pevně ho držíc za ruku.
Všimla jsem si jak Esme s Edwardem zkameněli, když ucítili pach lidské krve, ale z jejich výrazů jsem si byla jistá, že se ovládají.
"Carlisle..."šeptla jsem prosebně na svého otce, který se tvářil stejně zmateně jako můj bratr a matka. "Prosím..."
Byla jsem si jistá, že všichni chápou, co po něm žádám. Carlisle po mě střelil pohledem, oči upíral do těch mých...
"Udělej to, Carlisle,"zašeptal Edward a stiskl otci rameno. Zvedla jsem k němu oči. Díval se na mě bolestným, soucitným pohledem a já si byla naprosto jistá, že si přečetl všechno, co se stalo...
Carlisle střelil pohledem po své ženě a po jejím němém kývnutí se sklonil k mladíkovi v mém náručí.
Skoro se zdálo, že to Carlislův dotek donutil toho chlapce znovu otevřít oči a pohlédnout do tváře svému zachránci. Carlisle se nad ním skláněl, v očích uklidnění...
"Zase bude dobře, chlapče..."zašeptal k mladíkovi, který nervózně těkal očima po okolí. Edward s Esme vše pozorovali z povzdálí a já jsem cítila, že by bylo lepší odejít a nechat Carlisla se soustředit, ale nedokázala jsem to. Zvlášť ne poté, co se ten mladík začal zmítat v bolestivých křečích.
"Rosalií!Podrž ho!"křikl na mě Carlisle a já se znovu sklonila nad mladíkem. Skoro se zdálo, jakoby jeho oči roztály úlevou a něhou, když mě znovu spatřil. Díval se mi do očí s vděčností, ohromením, úctou...a snad i láskou.
Pevně jsem svírala jeho ruce ve svých, jeho horká kůže mě pálila do dlaní...
Carlisle neváhal už ani vteřinu a sklonil se nad krční tepnou toho mladíka....
Sevřela jsem jeho ruce ještě pevněji a on ze mě nespouštěl oči.
Carlisle zaryl své ostré zuby do mladíkova krku a ten sebou bolestivě zazmítal, rozkřičel se a z očí mu vyklouzly slzy bolesti...Poslední slzy jeho života a zárověň i jeho existence...

Téměř tři dny trvalo, než byla přeměna hotova. Celé ty tři dny jsem proseděla vedle jeho postele. Utěšovala ho, když bolest byla nesnesitelná. Povídala mu různé příběhy, když jsem si byla jistá, že vnímá...Sledovala jsem, jak jeho opálená tvář bledne, jeho oči mění barvu z modré na rudou, jeho už tak dost silné tělo se zpevňuje a jeho tvář nabírá tvrdší výraz...
Držela jsem ho za ruku ve snaze ho uklidnit. Zdálo se, že to zabíralo. Pokaždé, když uslyšel můj hlas, přestal křičet, přestal se třást a jeho dýchání se zklidnilo...
Až třetí den, kdy jed vykonal, co měl se do pokoje nahrnula celá moje rodina. Poslouchali jsme jako jeho srdce letí vstříc poslednímu úderu, čekali jsme až konečně oheň zhasne a on otevře oči. Všichni jsme se napjali, když v místnosti nastalo naprosté ticho. Znamenalo to jediné....Jeho srdce dotlouklo.
Edward s Carlislem se postavili přede mě a Esme a zaklínili nás svými těly. Napětí v místnosti by se dalo krájet, když se ten mladík pomalu posadil a rozhlédl se po místnosti. Jeho svalnaté tělo by budilo respekt, i kdybych nevěděla, že to je právě novorozený upír. Ale já se ho nebála. Z nějakého důvodu jsem mu naprosto věřila a nebýt Edwarda s Carlislem už dávno bych ho svírala v náručí.
Jeho rudé oči se upíraly na naši skupinku. Všechny si nás upřeně prohléžel, zkoumal. Nejprve Edwarda, který se tvářil spokojeně, trochu uvolnil napjatou pozici, pak Esme, která se už zřejmě těšila na dalšího syna, na Carlislovi se na chvíli zastavil, v očích se mu objevila pokora jakou mívají věřící před svým bohem. Ale přesto svůj pohled odtrhl a zkoumal dál, oči zastavil na mě. Pohled jsem mu oplácela a po tváři se mi roztáhl široký úsměv, tak šťastný jako za celý můj upíří život ještě ne. Konečně...
Carlisle se tázavě podíval na Edwarda a po jeho kývnutí opatrně udělal krok směrem k novému členovi naší rodiny.
"Všechno je v pořáku, chlapče,"promluvil Carlisle plným, uklidňujícím hlasem a rozpřáhl ruce v přesvědčujícím gestu. "Jmenuji se Carlisle Cullen a toto je moje rodina. Esme je má žena. Edward a Rosalií, mé děti. Nemáš proč se nás bát..."uklidňoval ho stále tichým hlasem. "Pamatuješ si své jméno, chlapče?"
Mladík na něj upíral oči, v kamenném obličeji se nepohl ani sval. Jakoby nechápal, proč je něco takového důležité, proč se zdržujeme formalitami...
"Jmenuju je Emmett, pane, Emmett McCarty,"představil se po chvíli a svěsil hlavu, jako by se chtěl uklonit. Carlisle k němu udělal pár opatrných kroků s Edwardem v patách.
"Dobrá, Emmette,"zašeptal znovu Carlisle. "Asi tušíš, že je něco jinak, ale můžu tě uklidnit...Nehrozí ti žádné nebezpečí...Byl jsi smrtelně zraněný, když tě ke mně má dcera přinesla. Byla jediná možnost, jak tě zachránit a já to udělal,"na chvíli se odmlčel, očekávajíc nějakou zděšenou reakci. Emmett ale pouze zvedl hlavu a hlubokým hlasem odpověděl: "Děkuji, pane, nemám strach..."

Emmettovo přijetí do rodiny bylo neuvěřitelně snadné. Ani slůvkem, ani myšlenkou nám nic nevyčítal, vlastně se zdál být naprosto šťastný, když jsme mu vysvětlili, co se stalo a když jsme mu nabídli, aby zůstal s námi. Bylo neuvěřitelné, jak optimisticky bral všechno, co ho potkalo. Normální člověk by ho považoval za blázna, protože jen ten by na první ochutnání zvířecí krve řekl: "Sakra, to vůbec není špatný, že jsem to neskusil dřív!"
Když si vzpomenu, že já byla po přeměně psychicky úplně mimo...No každopádně...Po jeho přijetí naše rodina nabrala úplně jiný kurs. Neuběhl den, kdy bych se s Emmettem nudila. Pořád vymýšlel nějaké vylomeniny a kraviny, nikdy nás nenechal oddechnout si....
A nejen to...Esme s Carlislem si nového syna zamilovali. Esme byla šťastná, že je Emmett s námi a Carlisle byl nadšený, že jsem šťastná já. Stejně tak i Edward si Emmetta oblíbil. Ti dva si zkrátka rozuměli a Edward mi dával všemožně najevo svůj dík, že jsem si vybrala právě Emmetta...
A i já byla šťastná...Emmett mi změnil život. Záchránil mě z mé nostalgie a probudil ve mně cit tak hluboký, že by ho mé lidské srdce nemělo šanci unést. Zamilovala jsem se. Emmett se stal důvodem mé existence, šancí znovu být šťastná a nadějí, že zapomenu na staré křivdy. Zahrnoval mě láskou, pozorností a něhou...Stal se mým mužem, láskou po zbytek věčnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terezkaa Terezkaa | 27. března 2009 v 18:27 | Reagovat

Ooo :D. První koment :D. Jinak upe nádherný to byloo :D

2 Pěťulďas Pěťulďas | 27. března 2009 v 19:37 | Reagovat

jé je to krása.... jak ho Rosalie zachránila... ,,potlačila svou šelmu"  fakticky se ti to mocinky povedlo :-) ..... jestli do toho můžu kecat tak honem další kapitolku prosím :o)

3 Moony Moony | Web | 27. března 2009 v 21:06 | Reagovat

jé... no jedním slovem úžasné:-)

4 Julča Julča | Web | 30. března 2009 v 19:52 | Reagovat

Nádhera, jinak se to snad ani popsat nedá. Hrozně se mi líbilo jak se přemohla a zachránila. O kom budeš psát příště? Mohla bys třeba o Alicii :-)

5 nessa nessa | Web | 19. dubna 2009 v 13:23 | Reagovat

moc hezké =)

6 katka katka | 26. října 2009 v 20:37 | Reagovat

precitala som vsetky knihy sagy twilight, ale tieto pribehy tam vobec neboli...od kial ich  mas lebo su uplne super.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama