1931-Carlislův pohled

13. března 2009 v 12:05 | maggie |  °°100 let sám°°
Takže...první příběh...:))myslím, že ten kdo četl knihy, pochopí...:))snad se bude líbit, prosím, nechte mi tady nějakej ten koment, abych věděla, co na to říkáte...
no...tak se zatím mějte...pa:)


Kolem nocí ztemělého domu se proháněl ostrý vítr dobrovázený hlasitým bubnováním těžkých kapek deště. Byla zlá noc, jedna z těch, při kterých malé děti běhají spát ke svým rodičům. Lidé se klepou strachy ve své posteli, v hlavě různé strašidelné představy...
To ovšem nebyl můj případ. Pro mě žádné lidské nebezpečí nic neznamenalo. Vůbec nic. Mě nemohl ublížit ani ten nejkrutější masový vrah, ani řádění matky přírody. Postával jsem v obývacím pokoji mého domu a upřeně vyhlížel z okna. Hleděl jsem do temnoty, která pro mě tmou vlastně ani nebyla. Jen všechno nabralo děsivější barvy. Všechno světlé a zářivé ztmavlo a nabralo odstín tajemnosti. Spíše vinou nedopadajícího slunce než zhoršením mého zraku...Mé oči byly perfektní
Déšť neúnavně bubnoval do střechy, měnil lesní cestu na blátivou břečku...
Pro lidské oko by zřejmě pohled na ztemělý, bouřkou sužovaný les byl strašidelný, ale já tento fakt vnímal pouze menší částí své mysli. Zvuky lesa, jako cupitání myších nožiček hluboko pod zemí nebo zahoukání sovy, bezpečně schované v dutině stromu, ochuzené o noční lov...To všechno pro mě bylo nezajímavé, nudné...Téměř všední. Zaposlouchal jsem se do lesního živata trošku víc, spíš ze zvyku než kvůli čemukoli jinému. V dáli jsem zachlechl klapání kopyt koně o kamenné podlaží ve třech kilometrech vzdáleném městě...Dítě našich nejbližších sousedů, přesto v dostatečné vzdálenosti, se po udeření jednoho hromu s pláčem probudilo, matka ho okamžitě utěšila...V hospodě na konci města se stále oslavoval triumf místního baseballového týmu, který vyhrál dnešní zápas, muži si připíjeli nesčetnými korbely piva, jeden z nich právě odpadl...
Zakroutil jsem hlavou, abych přerušil odposlech těch opilých lidí, kteří si zítra zřejmě ani nebudou pamatovat, co oslavovali a znovu jsem se zahleděl do noci. Vysoká borovice se prohnula pod náporem větru.....
Vzpomínal jsem. Vzpomínal jsem na svého syna, kterého jsem už téměř čtyři roky neviděl. Opustil nás kvůli našemu životnímu stylu. Nesouhlasil s ním a já mu nemohl nic přikazovat ani vnucovat. Nechal jsem ho jít, ale-i když je to už téměř čtyři roky-ještě neuběhl den, kdy bych na něj nemyslel, nedoufal, že se nám vrátí.
Nepochyboval jsem o jeho čistém srdci nebo zdravém rozumu. Byl moudrý a vždy jednal tak, aby mu to netížilo svědomí. Neublížil by nevinnému. Věděl jsem, že krev, kterou se živí, není krví nevinných nebo slabých. On pouze převzal zodpovědnost do svých rukou. Zabíjel ty, kteří si to...možná si to zasloužili, kdo ví...Zabíjel ty, kteří vzali život jiným, kteří ubližovali nevinným...Snadno takového člověka poznal. Poznal zkaženou mysl vrahů nebo násilníků. I čistou a jasnou mysl dobrých lidí...
I když jsem já sám nikdy člověka nezabil a ani bych to nikdy neudělal, neodsuzoval jsem ho za to. Každý má právo jít svou vlastní cestou, tou kterou si zvolí...Já si pouze přál, abych ho mohl vidět. Jednou...Ujistit se, že je v pořádku. Že mu nic nechybí.
To díky němu mě opustila ta strašná osamělost, která mě sužovala přes dvě století...Poznal jsem, že mohu být šťastný, i přes to, že mi kdysi někdo vzal můj život...Zastavil mé srdce a vysál duši...Přeměnil mě v upíra. Ano...Těžko se popisuje, jak sám jsem se cítil, když jsem celá desetiletí nenašel jediného svého druhu, a když se mi to po čase přece jen povedlo, nesouhlasili s mým pohledem na život. Na 'vegetariánskou' stravu. Považoval to ze potlačování vlastní osobnosti, nechápal to...Až Edward...Až on pochopil, přidal se ke mně, odhodlaný žít se mnou tento život....

Přejel jsem si dlaní přes tvář- ryze lidská záležitost, ano, ale já si člověkem připadal...Choval jsem se jako člověk, dokázal jsem se přizpůsobit...Edward by to zvládl také, ale...
Povzdechl jsem si a ani ne půl vteřiny poté jsem na rameni ucítil jemný stisk. Nemusel jsem se otáčet, aby poznal komu patřil. Esme. Má krásná žena, které Edward chyběl stejně tak jako mně. Nepotřebovala slova, aby pochopila, proč jsem smutný. Ona si také přála, aby se její jediný syn vrátil. Moc si to přála. Bylo jí teprve šest upířích let, když se Edward rozhodl pro vlastní život, ale přesto ho milovala a nikdy nepřestala. Stejně tak i já.
Levou rukou jsem stáhl její dlaň ze svého ramene a přitáhl si ji k sobě. Opřela se mi o rameno a naprosto znehybněla. Byla mladá, ale přesto tento život snášela velmi dobře. Netrvalo dlouho a mohla znovu mezi lidi, její láskyplná povaha jí zabraňovala jakkoli, komukoli ublížit. Esme byla schopná milovat tak hluboce, jako nikdo jiný...Lásku kolem sebe přímo rozdávala, pomáhala těm, kteří to potřebovali-stačil jí k tomu jediný pohled, jediný úsměv...Byla ztělesněním naděje. Až díky ní jsem si byl jistý svou teorií, totiž že naše duše nezmizela, že i nám-pokud žijeme správně-jsou otevřené nebeské brány...Někdo tak čistý a hodný jako byli Esme a Edward nemohli patřit nikam jinam. Tím jsem si byl jistý.
Objal jsem svou ženu kolem ramen a automaticky ji políbil do vlasů. Cítil jsem, jak mě rychle objala kolem pasu, hlavu položenou na mé hrudi. Byl jsem si jistý, že také vzpomíná...Nikdo jiný tolik netoužil po dítěti jako ona...Vždyť právě ztráta milovaného dítě ji málem zabila. Tolik si přála být matkou a když se jí to splnilo, osud ji o její miminko připravil...Neměla důvod zůstat, neměla, co ztratit, byla sama...Pokusila se o sebevraždu....Znovu jsem ji ošetřoval. Ovšem tentokrát...Tentokrát to už nebyla ta šťastná dívka, která si zlomila nohu, když lezla s kamarády v korunách stromů...Ne...Teď to byla žena, zničená svou vlastní rodinou...V její tváři byla vidět i jiná bolest, než jen ta fyzická...Bylo strašlivé, jak se během pouhých deseti let mohl život krásné, šťastné, mladé dívky změni tak hrozivým způsobem. Váhal jsem tehdy jenom chviličku. Zbývaly jí pouze minuty...Byla na pokraji smrti...Tak blízko, že se už ani neobtěžovali převést ji do nemocnice. Byli by jí rovnou dali do rakve...
Nemohl jsem nechat ji zemřít. Její zranění byla strašlivá...Neexistoval způsob, jak ji zachránit a nechat ji člověkem.
Přeměnil jsem ji s tím, že jí-stejně jako Edwardovi- dám na výběr. Mohla zůsta s námi, ale mohla také odejít a žít si po svém...Vybrala si náš styl života. Zůstala a nejen to..Získal jsem mnohem víc, než jen dalšího společníka....Víc, než v co jsem byl vůbec ochoten doufat...Získal jsem ženu, kterou jsem miloval a ona milovala mě...Byl to pro mě sen...
Sen, který se poněkud zachmuřil, když nás Edward opustil. A místo toho, aby se vše den ze dne zlepšovalo, cítil jsem stále větší prázdnotu...Bylo neskutečně težké nemít svého syna vedle sebe, nevědět jestli je v pořádku...
Ticho znovu narušilo hlasité zaburácení hromu a následný namodralý záblesk blesku. Sledoval jsem, jak se klikatí po obloze nedaleko našeho domu. To, co lidi považovali za nepostřehnutelný okamžik, pro mě bylo jasné a zřetelné. Mohl jsem vidět každičký záhyb a záblesk, který blesk vydal, ale odtrhl jsem od něj oči ještě dřív, než stihl z oblohy vůbec zmizet...
Zaslechl jsem hučení větru přímo u našeho domu, ale nebyl to ten neživý vítr...Ne...Byl jsem si téměř jistý, že to je...
Cítil jsem, jak Esme v mém náručí ztuhla, oči upřené na dveře steně jako já. Trvalo několik dalších vteřin, než ticho v domě narušilo nejisté zaklepání. Pro lidské uši téměř neznatelné, pro mě a mou ženu jako výstřel z děla. Vyměnili jsme si s Esme jeden jediný pohled, a pak jsem ji pustil a opatrně, tak abych ji měl za zády, jsem ji vedl ke dveřím.
Zaváhal jsem pouze na jednu desetinu vteřiny, než jsem pomalu otevřel dveře.
Po nebi se mihl další blesk a ozářil-pro upíry už tak dobře čitelnou-tvář náštěvníka, který stál na našem prahu. Cítil jsem, jak Esme zalapala po dechu, neschopna jiného pohybu. Zamrzli jsme na místě, jako dvě dokonalé sochy...
Mladík, stojící proti nám, upíral zahambené oči na dřevěnou podlahu, bronzové vlasy skrz na skrz propletené deštěm. Až po chvíli zvedl oči a k mému překvapení na nás upřel dva dokonale zlaté kameny, prosycené vinou.
Ten jediný pohled stačil, abych byl schopný pohnout zamrzlýma nohama, přinutit své svaly k pohybu...
V jednu chvíli Edward stál naproti mně a ani ne za čtvrtinu sekundy jsem ho už mačkal v obětí. Cítil jsem, jak mě začaly pálit oči, toužící po trošce vlhkosti, kterou už nikdy nedostanou...
"Je mi to tak líto,"zašeptal Edward zlomeným hlasem, v kterém se hromadily navždy utišené slzy.
"Chlapče můj,"šeptl jsem nevěřícně a stiskl svého syna ještě pevněji. Tolik let...Jak moc kruté mohou být pouhé čtyři roky, když vlastně máte celou věčnost...Tolik mi chyběl, tak moc jsem doufal v tenhle okamžik, tak dlouho...Konečně...
Po chvíli se ode mě Edward opatrně odtáhl, jako by sám nechtěl, ale přesto musel. Oči upíral na Esme, stále neschopnou pohybu. V tváři kamenný výraz...
"Mami...."vydechl znovu Edward s očima upřenýma na tvář mojí ženy. Esme při zvuku jeho hlasu, při tom jediném slově, roztála....Oči se jí zaleskly-byl jsem si téměř jistý, že kdyby mohla, tak by se dávno topila v slzách- a udělala k němu dva opatrné, i na člověka, pomalé krůčky. Natáhla k němu ruku, jako by se bála, že když ho bude chtít pohladit po tváři, zmizí...Edward na ní upřeně zíral, a když měla dlaň vedle jeho obličeje, opřel si o její ruku tvář a zavřel oči. Esme zalapala po dechu, když na své kůži ucítila tu jeho a přitáhla si ho k sobě. Edward se-ač o hlavu větší-stulil v jejím náručí.
Sledoval jsem ten obraz před sebou a každou další sekundu jsem si čím dál, tím víc uvědomoval, že se právě děje to, v co jsem už přestával doufat. Už jsem pomalu ztrácel naději, že se Edward někdy vrátí...Že ho zase uvidím ve svém domě, že ho ještě někdy budu moci obejmout. A už vůbec mě nenapadlo, že jeho oči nebudou zářit vražednou rudou...
"Nemohl jsem sem tak přijít,"zašeptal Edward a mě trvalo pouhou setinu sekundy, než mi došlo, že odpovídá na mou myšlenku. "Už dávno jsem se lidské krve vzdal..."
"Ach, Edwarde,"vydechla Esme a kousek se od něj odtáhla. Oči upřené na jeho tvář. V mysli tisíce otázek.
"Hnusil bych se vám,"zamuml Edward odpověď na jednu z nich, znechucený sám sebou. Já přesně věděl na jakou...Proč tedy nepřišel dřív?
"Edwarde, synu..."přistoupil jsem k němu a donutil ho zvednou oči, aby se díval do těch mých. Nikdo tě neodsuzuje, chlapče.Jsme šťastní, že jsi se vrátil...
"Děkuju, tati..."šeptl vděčně, ale oči znovu sklopil k zemi. "Vy mě taky..."promluvil. Tentokrát k Esme. "Strašně moc..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moony Moony | Web | 13. března 2009 v 20:27 | Reagovat

wow... no teda... stmívání jsem neviděla ani nečetla takže nevím, ale tahle povídka je upe moc.. tajemná se šťastným koncem... to je něco pro mě:-)

p.s. nechceš se spřátelit?

2 Moony Moony | Web | 14. března 2009 v 18:57 | Reagovat

ahojky... no já už tvojí stránku na blogu mám:-D takže jsi oblíbená stránka č. 3:-) a dík za tvoje spřátelko:-)

3 Julča Julča | Web | 15. března 2009 v 20:19 | Reagovat

Je to nádherný začátek povídky... já Stmívání miluju, už jsem četla všechny díly a viděla film a jsem ráda, že píšeš zrovna o tomhle :-)

Nechceš se spřátelit?

4 elle - SB elle - SB | Web | 17. března 2009 v 16:55 | Reagovat

Ahojky, chtěla jsem tě poprosit, zda bys za mě nehlásla v SOND, postoupila jsem do druhého kola, odkaz je u mě na blogu, díky moc, zatim papa... :)

5 Pěťulďas Pěťulďas | 17. března 2009 v 18:50 | Reagovat

nádhernej námět na povídku.... tahle kapitolka se ti moc povedla, a tak doufám, že další kapitolka přibude rychle..... že jo ,,psí očička"

6 martiiinkaaa martiiinkaaa | Web | 18. března 2009 v 19:39 | Reagovat

je to dobré:-)))nechceš se spřátelit???díky moc:-)))

7 elle - SB elle - SB | Web | 20. března 2009 v 17:31 | Reagovat

ahoj, máš u mě diplom za bleskajdu. stav se pro něj, zatim pa. :)

8 elle - SB elle - SB | Web | 25. března 2009 v 19:14 | Reagovat

Ahoj, promiň, že jsem dlouho nechodila ani na svůj blog, ani sem, měla jsem strašně moc práce a vůbec nic jsem nestíhala. :( takže fakt promiň. Jak se máš??

9 elle - SB elle - SB | Web | 26. března 2009 v 14:06 | Reagovat

Jo, bylo toho moc, znam to moc dobře, škola by byla to nejmenší :D tak ted to snad napravim zase. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama